Vždycky, když vypouštím tuhle větu, si vzpomenu na film s Hugo Haasem, kde říká, že jeho pes poslouchá na slovo. On mu řekne: „Tak sedneš si, nebo si nesedneš?“ No a on si buď sedne, nebo si nesedne…

Znáte ty situace, kdy nad dětmi stojíte a už nevíte, jak na ně? Často pak přijde věta: „Buď to uděláš, nebo…!!!“ Místo tří teček si doplňte trest, který používáte nejčastěji. V našem případě zabavení telefonu na různě dlouhou dobu. Odebrání telefonu je u nás zatím relativně funkční způsob.

Má ale jedno velké ALE!

Nic se nesmí přehánět… Každým dnem děkuji za dvě rady, které mi dala moje mamka. Jsou jednoduché a vážně k nezaplacení. Řídím se jimi už od doby, kdy se nám narodil Filip (jednička). Díky nim jsem prošla patnácti lety výchovy bez újmy na zdraví (mém i kluků).

První rada od maminky

Miluj své děti takové, jaké jsou. Zpočátku jsem to nechápala, vždyť ty mrňousci jsou boží, a to zlobení je spíš sranda… Navíc k tomu dodávala, že všechny děti by chtěly být krásné, chytré, poslušné, prostě dokonalé. Stejně jako všichni lidi na světě. A není to pravda? Každý by chtěl být dokonalý ve všech směrech… Tak proč takoví nejsme?

Teď mi došlo, že je to přesně podle čtyř dohod – dělej vše nejlépe, jak dokážeš, ale ne lépe… Jsou vlastně tak nejlepší, jak v tu danou chvíli dokáží být. Tak to je vtipný. Ta souvislost mi vážně došla až teď, když to píšu.

Druhá rada od maminky

Tu druhou radu používám moc ráda, ale až s domácím vzděláváním získala nový (ten správný) rozměr.

NECHTĚJ PO DĚTECH VĚCI, O KTERÝCH PŘEDEM VÍŠ, ŽE JE NEUDĚLAJÍ

Vysvětlím… Nejde o to děti rozmazlovat a nechtít po nich věci, které se jim nechtějí dělat. A není to ani o tom, nechat je být, ať si dělají, co chtějí.

Malý příklad: Pokud vím, že jsou děti unavené k smrti a po příkazu: „Ukliďte si pokoj!“ dojde jen ke scéně jak vystřižené z hororu, nemá smysl to chtít. Ušetřím tak nervy sobě i dětem a výsledek bude stejný. Vlastně skoro stejný…

V pokoji zůstane ten stejný nepořádek, ale nevznikne ta nepříjemná situace – stačí se třeba domluvit, že pokojíček spolu uklidíme ráno, až si odpočineme.

Co to má společného s domoškolou?

Stejně to řeším ve vzdělávání. Když vidím, že nejsou schopní něco napsat, spočítat nebo vyplnit, tak na tom netrvám, ale raději to odložím na později. Je vlastně jedno, z jakého je to důvodu. Jestli proto, že nemohou nebo proto, že nechtějí.

Jsou dny, kdy se prostě nedaří a nejde to. Dospělý si to sám u sebe uvědomí a řekne si, tak dneska budu dělat jenom tohle, protože na tamto se necítím. Děti nám to bohužel většinou neřeknou, a navíc jim to často nevěříme a bereme to jako výmluvu.

Vzniká tak potom zbytečná a složitá situace, která vede k jedinému – naštvané a zaseknuté dítě, které to nechce dělat a neudělá to a zoufalý rodič, který nakonec pravděpodobně skončí u věty:

„Tak uděláš to, nebo…?!!

Myslím, že každá máma (pardon i táta) přesně ví, kde jsou limity jejich dítěte. Vnímám jako opravdu důležité za tyhle limity nevstupovat. Když nic jiného, tak vám to ušetří v druhé fázi problémy s tím, jak z ve vzteku uděleného trestu se ctí ustoupit.

A jak jste na tom vy? Chcete po dětech i to, o čem víte, že to neudělají? Trváte pak na splnění požadavků za každou cenu?

Baví tě moje články a příspěvky...? Jejich fungování neplatí reklama ani spolupráce. Mojí tvorbu ale můžeš podpořit ty. Můžeš mě pozvat na (virtuální) kafe nebo na horkou čokoládu (tu já radši). Já ti za to pošlu malý milý dárek na mail. Třeba ti udělá radost... Jako mně tvoje podpora.

Chci ti koupit kafe