Je snadné vychovávat děti, když…

Tenhle článek ve mně zraje už dlouho. Ale teď jsem četla pár příspěvků, které mě nakoply k tomu, abych ho konečně sepsala.

Všechny mají společné jedno. Pisatelé se v nich plácají po ramenou, jak jsou skvělí, že jejich děti hodně čtou, učí se sebeřízeně, jsou dobré ve sportu, rády tvoří. A zároveň neopomenou připsat, že je to výchovou. A ti, kdo to tak nemají, jsou neschopní… Je to ale znovu jen past ega. Nikomu nepřísluší soudit druhé… A už vůbec ne je odsuzovat.

Já bych k tomu chtěla něco dodat…

  • Je snadné vést dítě ke čtení, když samo o sobě rádo čte…
  • Je snadné vést sebeřízeně dítě, když je přirozeně sebeřízené a cílevědomé…
  • Je snadné vést ke sportu sportovně nadané dítě…
  • Je snadné tvořit s dětmi, které milují tvorbu…

Nadchnout takové dítě je brnkačka. Ale co když váš brouček od přírody nesnáší čtení, nebaví ho kreslit, na sport je levý a cílevědomost je pro něj cizí slovo?

Já se z toho, popravdě, v jednu chvíli začala hroutit… Jsem knihomol, knížek máme jako menší knihovna, ale kluci číst jednoduše odmítají. A ano, od mala jsme jim každý večer četli… nic. Pastelka je pro ně sprosté slovo. K tvorbě se nechají přemluvit, jen, pokud slíbím, že to nebude trvat dýl než 10 minut. A já tvořím tak ráda… Sebeřízeně by zůstali leda ležet v posteli. Zachraňuje to aspoň ten sport.

Pomohla mi jedna kamarádka. Má tři děti, teď už teda dospěláky… a ti jsou, podle mě, geniální.  Jsou chytří, sebeřízení, cílevědomí. Přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím. Jsou milí a oblíbení, krásní a k tomu sportovně nadaní. A víte, co mi na to jejich maminka řekla? Baru, to ale není moje zásluha… Oni se takoví narodili. Tam nahoře totiž vědí, že já bych komplikované děti nezvládla. Jestli se poznáváš, tak zdravím a děkuju, zachránilas mi psychické zdraví.

A o tom to je.

Takovým dětem stačí jednoduše nepřekážet…

Je spousta inspirativních blogů, kam moc ráda chodím, a i když z toho pak mám trochu tik, tak ta inspirace je skvělá. Došlo mi díky tomu, že ani my, rodiče, nemáme stejné schopnosti a dovednosti. Pro mě je takhle „deptající“ můj oblíbený Pesleří blog. Tolik inspirace, krásných aktivit a nápadů… Svatý Martin, masopust, den velryb, knihy, stromů, Země… No jo, ale jak to mám proboha dělat já, když jsem ráda, že udržím termín kontrol u doktorů, narozeniny nejbližší rodiny a Vánoce… Na to je snad nějaké speciální vzdělání, ne? No a navíc, když to pak ukážu klukům, tak mě s tím pošlou k šípku… však víte, pastelka je sprosté slovo… Stejně tě miluju, Veru.

A tak chci jenom říct… Pokud vás válcuje pocit neschopnosti, protože vaše děti nečtou, nekreslí, nesportují, sebeřízeně je strkáte před sebou, aby aspoň něco dělaly, tak je všechno v pořádku. Jste skvělí rodiče, přesně takoví, jací jste. Jsou jednoduše věci, které výchovou nejdou změnit.

Už dávno jsem si uvědomila, že úspěch výchovy je, když děti umí pozdravit, poprosit, poděkovat, utřít si zadek a vyčistit si zuby. Zbytek už je na nich a my s tím moc nezmůžeme.

PS: Vždycky, když se hroutím z toho, že jsem špatná máma… Kluky jsem špatně vychovala a tohle a tamto, přijde David, utře mi slzy a řekne: „Neblbni, co by měly říkat mámy vrahů, zlodějů… To by se z toho musely zbláznit.“

Je snadné vychovávat dokonalé děti, když jsou dokonalé…

My ostatní je prostě musíme přijmout takové jaké jsou a nehonit se za bájným jednorožcem…

Jsem Bára, autorka eBooku Domácí vzdělávání - jak na to?>> Žiju svůj život s pěti chlapy. Čtyři z nich vzdělávám doma, a ještě jsem se nezbláznila… Hledáme nové cesty i tam, kde žádné nejsou. Chtěli bychom být inspirací na vaší cestě … Náš příběh si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Iveta Čechová napsal:

    Milá paní Báro…. tleskám…a to celé Vaší rodině. Vím přesně, proč jste udělala tak odvážné rozhodnutí… Já ho rovněž udělala – cca před čtyřmi lety – také jsem se vnitřně rozhodla ze dne na den, že definitivně ze školství odejdu a také nelituji, ba naopak… Jsem pedagog s víc jak 30-letou praxí (učila jsem ve středním školství – od gymnázia až po učiliště) a všude jsem učila ráda… Také jsem si 12 let vyzkoušela cizojazyčnou výuku jako OSVČ – a netušila jsem, jak krásné to je učit srdcem, intuitivně, hrou – a hlavně bez známek. Po „vynuceném návratu“ (krize) do školství jsem už moc dobře věděla, že se dá učit i „jinak“, ale opakovaně jsem narážela na „systém“… A jelikož ve svém konání „musím“ vidět smysl, opět jsem ho našla ve svém novém poslání – v pomoci (nejen) mladým – a to tím, že dnes propojuji pedagogiku, seberozvoj a kineziologii (nejen poruchy učení) – vše se zacílením na naše vnitřní prožívání, stres, který se opakuje – a my nevíme, proč… Jsem za všechny životní fáze vděčná a obě určitě víme, že když se chce, tak jde opravdu všechno… Ať se Vám všem daří a svojí svobodnou volbou si splníte své sny! Iveta Čechová

    • Bára Veselá napsal:

      Dobrý den, Ivet. Moc děkuju za milý vzkaz. Často ta nejtěžší rozhodnutí, která nás nutí vystoupit z komfortní zóny, jsou ta nejdůležitější v našem životě.

      Ať se Vám na Vaší cestě daří. Mějte se krásně. Bára

  2. Martina napsal:

    Moc krásný článek. Moc za něj děkuji. Jsme teprve 1.třída DV s holčičkou kterou baví číst, tvořit atd. S mladším synem to bude jiné:) Moc díky za tento článek.

    • Bára Veselá napsal:

      Je to jiné a navíc se to hodně mění i v čase. Hlavně to chce nesrovnávat… Ani děti mezi sebou a hlavně ani včerejšek s dneškem… Mějte se krásně. B

  3. Lucík napsal:

    Díky za článek. To je tak přesné! Člověk se někdy hroutí z blbostí a přitom podstata je jinde. Já, jako většina lidí vzdělaných klasicky, mám někdy problém přijmout sebe sama, když neodpovídám škatulce ,a to si troufám říct, že mám docela dobré sbevědomí a umím se prosadit…a co teprva přijmout dítě, když se “netváří” jak by mělo…Díky za opětovne uvědomnění, že je mám přijímat takové, jací jsou a nezlačit je někam, kde jim není dobře…

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů