Vždycky, když vypouštím tuhle větu, si vzpomenu na film s Hugo Haasem, kde říká, že jeho pes poslouchá na slovo. On mu řekne: „Tak sedneš si, nebo si nesedneš?“ No a on si buď sedne, nebo si nesedne…

Znáte ty situace, kdy nad dětmi stojíte a už nevíte, jak na ně? Často pak přijde věta: „Buď to uděláš, nebo…!!!“ Místo tří teček si doplňte trest, který používáte nejčastěji. V našem případě zabavení telefonu na různě dlouhou dobu. Odebrání telefonu je u nás zatím relativně funkční způsob.

Má ale jedno velké ALE!

Nic se nesmí přehánět… Každým dnem děkuji za dvě rady, které mi dala moje mamka. Jsou jednoduché a vážně k nezaplacení. Řídím se jimi už od doby, kdy se nám narodil Filip (jednička). Díky nim jsem prošla patnácti lety výchovy bez újmy na zdraví (mém i kluků).

První rada od maminky

Miluj své děti takové, jaké jsou. Zpočátku jsem to nechápala, vždyť ty mrňousci jsou boží, a to zlobení je spíš sranda… Navíc k tomu dodávala, že všechny děti by chtěly být krásné, chytré, poslušné, prostě dokonalé. Stejně jako všichni lidi na světě. A není to pravda? Každý by chtěl být dokonalý ve všech směrech… Tak proč takoví nejsme?

Teď mi došlo, že je to přesně podle čtyř dohod – dělej vše nejlépe, jak dokážeš, ale ne lépe… Jsou vlastně tak nejlepší, jak v tu danou chvíli dokáží být. Tak to je vtipný. Ta souvislost mi vážně došla až teď, když to píšu.

Druhá rada od maminky

Tu druhou radu používám moc ráda, ale až s domácím vzděláváním získala nový (ten správný) rozměr.

NECHTĚJ PO DĚTECH VĚCI, O KTERÝCH PŘEDEM VÍŠ, ŽE JE NEUDĚLAJÍ

Vysvětlím… Nejde o to děti rozmazlovat a nechtít po nich věci, které se jim nechtějí dělat. A není to ani o tom, nechat je být, ať si dělají, co chtějí.

Malý příklad: Pokud vím, že jsou děti unavené k smrti a po příkazu: „Ukliďte si pokoj!“ dojde jen ke scéně jak vystřižené z hororu, nemá smysl to chtít. Ušetřím tak nervy sobě i dětem a výsledek bude stejný. Vlastně skoro stejný…

V pokoji zůstane ten stejný nepořádek, ale nevznikne ta nepříjemná situace – stačí se třeba domluvit, že pokojíček spolu uklidíme ráno, až si odpočineme.

Co to má společného s domoškolou?

Stejně to řeším ve vzdělávání. Když vidím, že nejsou schopní něco napsat, spočítat nebo vyplnit, tak na tom netrvám, ale raději to odložím na později. Je vlastně jedno, z jakého je to důvodu. Jestli proto, že nemohou nebo proto, že nechtějí.

Jsou dny, kdy se prostě nedaří a nejde to. Dospělý si to sám u sebe uvědomí a řekne si, tak dneska budu dělat jenom tohle, protože na tamto se necítím. Děti nám to bohužel většinou neřeknou, a navíc jim to často nevěříme a bereme to jako výmluvu.

Vzniká tak potom zbytečná a složitá situace, která vede k jedinému – naštvané a zaseknuté dítě, které to nechce dělat a neudělá to a zoufalý rodič, který nakonec pravděpodobně skončí u věty:

„Tak uděláš to, nebo…?!!

Myslím, že každá máma (pardon i táta) přesně ví, kde jsou limity jejich dítěte. Vnímám jako opravdu důležité za tyhle limity nevstupovat. Když nic jiného, tak vám to ušetří v druhé fázi problémy s tím, jak z ve vzteku uděleného trestu se ctí ustoupit.

A jak jste na tom vy? Chcete po dětech i to, o čem víte, že to neudělají? Trváte pak na splnění požadavků za každou cenu?