Jsme oficiálně domoškoláci!

Odstěhovali jsme se z Prahy na venkov právě proto, aby naše děti nemusely chodit do obrovských škol jako my (interně jim říkáme masokombináty) … Do škol, kde je dítě jen číslo ve výkazu a nikoho moc nezajímá, kým vlastně je…

Náš vstup do školních let vypadal původně báječně.

Rozhodli jsme se pro malou školu u nás ve vsi, malotřídku, kde se všichni znají a pomáhají si. Když jsme byli s nejstarším Filipem u zápisu, byli z něj nadšení. Skvělá slovní zásoba, počítá, komunikuje a krásně se s ním povídá. Pan ředitel mluvil v superlativech… Tím celé nadšení z obou stran skončilo.

Po nástupu začalo trápení…. Nedává pozor, neví, co má dělat, zlobí, budete muset navštívit poradnu. Výsledky byly jasné – dyslexie, dysgrafie, dysortografie a výrazná porucha učení a pozornosti. V tu chvíli jsem si řekla, že tím je to dané. Musíme s tím začít pracovat a ve škole to bude OK, dneska už to učitelé umí …. To byl náš největší omyl.

Známky se stále zhoršovaly a přístup ze strany paní učitelky a pana ředitele taky. Byli jsme zoufalí… všichni… oni, my i Filip. Spolupráce se školou na bodu mrazu. Třešničkou na dortu pro mě bylo sdělení paní učitelky, že jsme si diagnózy nechali napsat, abychom omluvili, že je Filip nevychovaný!!!

Před koncem první třídy přišel s tím, že nemá právo žít…?

Počet probrečených nocí byl alarmující a my začínali řešit co dál. O domácím vzdělávání jsme neměli ponětí, a tak přišel přestup na jinou základní školu, o něco větší, ve vedlejší vesnici. Už ne malotřídku – dnes už vím, že spojené dvě třídy dohromady s frontální výukou není nic pro dítě s poruchou pozornosti. Co má dělat on v první třídě vůbec netušil, ale uměl rozeznat větu tázací, oznamovací a rozkazovací…. A co jako, že to se učí ve druhé třídě.

V nové škole jsme měli obrovské štěstí na vstřícnou paní učitelku, s kterou jsme prošli celý první stupeň bez větších problémů. Mezitím nastoupili na stejnou školu další dva malí bojovníci. Ti už bohužel takové štěstí neměli a přicházela demotivace, pro mě neskutečný přístup učitelů a další problémy.

Kuba se snažil…

Je to náš rodinný „Hujer“, ale paní učitelka měla své oblíbence, a tak neměl šanci. Strašně ho to mrzelo a nechápal to.


Luky šel do školy s tím, že umí číst i psát … tááááák se těšil, že bude jako velký bráchové. Rozčarování přišlo vlastně hned první den. Došlo to tak daleko, že seděl ráno v šatně a „hledal“ bačkory a paní učitelka hledala jeho, protože nebyl omluvený…

Vše se vyhrotilo s přechodem Filipa na druhý stupeň. Nikdo na poruchy najednou nebral ohled a v žákovské rostl počet špatných známek a poznámek … Jedno měly všechny společné – nedává pozor – 5! Jakákoli spolupráce byla učiteli smetena ze stolu.

A náš běžný den?

Vypadalo to tak, že kluci byli celé dopoledne ve škole a celé odpoledne jsme dodělávali úkoly, práci, kterou nestihli a učili se to, co měli umět ze školy. Už jsme vůbec neměli žádný volný čas…všechen vyplnila škola.

To byl ten okamžik, kdy jsme začali hledat s Davidem (rozuměj mým báječným mužem) nějaké schůdné řešení. O domácím vzdělávání jsme v té době neměli ani tušení. Až kamarádka se mě tenkrát zeptala, proč nezkusíme domácí vzdělávání, že o tom nic moc neví, ale že je to pro nás asi jediná možnost.

Ale kde najít informace o domácím vzdělávání

Začala jsem pátrat po internetu, na facebooku a zjišťovat mezi kamarády a známými. Zaměřila jsem se na informace o domácím vzdělávání, ale bylo jich žalostně málo. Navíc rozkouskované a odtržené od sebe. K tomu byly některé informace dost protichůdné. A taky se všechny informace týkaly jen vzdělávání na prvním stupni, ale Filip už byl v šesté třídě.

Když už jsem našla někoho, kdo vzdělává doma, byli to prvňáčci nebo druháčci a já potřebovala zkušenosti někoho, kdo učí na druhém stupni. Moc jsem totiž nevěřila tomu, že to jde zvládnout. Představa matiky, fyziky, chemie, větných rozborů a přípravy na střední školu mě upřímně děsila.

Nakonec jsem jednu takovou maminku našla, učila tenkrát slečnu o rok starší než náš Filip. Dodala mi odvahy a pro nás přišel okamžik rozhodování.

Rozhodovali kluci…

Já už byla rozhodnutá, že jsem ochotná do toho jít, David byl nadšený. Babičky a dědové se tvářili dost skepticky, ale nemluvili nám do toho (naštěstí). Přišel okamžik nechat rozhodnout kluky. Udělali jsme rodinou poradu.

Začali jsme tím, že jsme si pustili Summerhill (ten film vřele doporučuju). Logicky z něj vzešla dlouhá debata. Z pohledů kluků je naprosto nespravedlivý, že tady taková škola není a stěhujeme se 😊.

Potom jsme přednesli naše možnosti (stěhování zavrženo) a popravdě jim přiznali plusy a mínusy vzdělávání doma. Napsala jsem vám o tom ebook… Kluci dostali za úkol sepsat si své seznamy pro a proti a rozhodnout se. Jednoznačně se rozhodli pro domoškolu a myslím, že nelitují… (snad).

Teď musíme vybrat školu…

V našem případě byl výběr omezený, protože vzdělávání na druhém stupni poskytovalo v té době jen asi 19 škol z celé ČR (v rámci pokusného období). A vlastně byl i jednoduchý, vůbec jsem totiž netušila podle čeho vybírat a na co se zaměřit, a tak jsme vzali první školu, která na mě na internetu vypadla. Měli jsme veliké štěstí, zvolili jsme dobře. O tom jak vybrat tu správnou školu si můžete přečíst tady…

Přišla poslední otázka, jak to podat ve stávající škole?

Naším rozhodnutím jsem si byla jistá. Taky jsem nám věřila, že to zvládneme, ale stejně jsem si chtěla nechat otevřená zadní vrátka pro co kdyby…. Nechtěla jsem se se školou rozejít ve zlém, ve smyslu všechno děláte špatně a já tomu rozumím a všechno budu dělat líp… Hryzal červík. Co když se kluci budou chtít vrátit zpět, až mě začnou mít plné zuby? Chtěla jsem tedy odejít se ctí tak, aby se kluci případně mohli vrátit.

Ve škole nám popřáli hodně štěstí…i když se tvářili dost skepticky

A my, místo toho abychom se do toho vrhli po hlavě, jsme si udělali měsíc volna … Chodili jsme ven, jezdili na výlety a sbírali se z prožitých zkušeností. Měli jsme toho všichni plné zuby…

Po měsíci jsme začali, dokonce i kluci, s nadšením. Hodně jsme si povídali, kluci si pomáhali a pro mě s Davidem to bylo probuzení ze zlého snu… Byli jsme docela v klídku, dokud se nepřiblížilo první přezkoušení.

Obavy narůstaly…

Hlavně já jsem se začala bát, jestli se toho naučili dost, jestli to umí, jestli jsme na něco nezapomněli… aaaaaaa moje nervy. Napsali jsme online testy (víceméně bez problémů) a začali chystat portfolia. Pořád chodily pochybnosti – nemají toho málo, neměli bychom něco dodat? A co když je to všechno úplně špatně? Bála jsem se fakt hodně, ale snažila jsem se, aby to kluci nepoznali. Na přezkoušení se těšili, byli zvědaví, co je čeká a skutečně se vůbec nebáli.

Co jim mám proboha napsat za známky?

Přišla pro mě úplně nová zkušenost – napsat hodnocení. Slovní hodnocení pro mě nebyl takový problém, jako napsat známky. Do háje, jak mám známkovat vlastní děti? Věděla jsem, co dělali, jak se snažili a co umí i co neumí, ale chybělo mi srovnání. To nesmyslné srovnávání, na které jsme celý život zvyklí a vlastně nám všem ničí život.

Na jednu stranu bych jim nejradši napsala samé jedničky, ale vždyť neumí všechno na 100 %. Dneska už vím, že to neumí nikdy nikdo…. Přiznám se bez mučení, po probdělé noci a vypité lahvi vína, jsem vzala pololetní vysvědčení ze školy a víceméně ho opsala… uf (nikomu to neříkejte).

Přezkoušení probíhalo neuvěřitelně…

Měla jsem pocit, že jsem na jiné planetě, v pohádce nebo ve snu. Pro člověka, který zná jen klasiku, neuvěřitelné. Všichni usměvaví, mílí a příjemní. Nikdo se nesnaží nachytat děti u toho co neumí, naopak se snaží z nich dostat vše co umí. Zajímají se o jejich práce, koníčky o vše, co je zajímá a baví.

Samozřejmě musí umět počítat, číst, psát, vyjmenovaná slova, vzorečky a tak, ale nikdo neřeší, jestli by neudělaly chybu, když by spočítaly ještě jeden, dva, pět nebo deset příkladů, vyplnily další cvičení v češtině nebo spočítaly další úlohu z fyziky. Daleko víc je zajímá, jestli tomu rozumí, chápou postupy a dokážou to odůvodnit. Pohádka….

První přezkoušení za námi, přichází pocit euforie, zvládli jsme to. Mimochodem kluci dostali daleko lepší známky, než jsem jim navrhla…

A ještě perlička nakonec – přijeli jsme domů a pánové začali listovat učebnicemi a číst, co je čeká v dalším školním roce. Luky dokonce přečetl za jeden den skoro celou vlastivědu…

Jsem Bára, autorka eBooku Domácí vzdělávání - jak na to?>> Žiju svůj život s pěti chlapy. Čtyři z nich vzdělávám doma, a ještě jsem se nezbláznila… Hledáme nové cesty i tam, kde žádné nejsou. Chtěli bychom být inspirací na vaší cestě … Náš příběh si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Jenovéfa napsal:

    Jo :-D… taky jsem téměř opsala klukům vysvědčení z pololetí… staršímu jsem zlepšila z dvojky na jedničku tělák a přírodopis a nechala dvojku z čj, m a dejaku, mladšímu jsem zlepšila z dvojky na jedničku pracovní činnosti a vytvarku (dítě, co zdědilo mý výtvarny nadání… ale z vytvarky letos s novou ucitelkou běžně nosil trojky ) a nechala dvojku z češtiny, i kdyz mu on-line testy vysly na 96%… protože to čtení… a na přezkoušení jsem pak čtyřikrát slyšela: „Proč jste mu navrhla dvojku, ja to vidim na jedničku…“ ❤ a jako bonus: „Kdo vám to řek, že neumí číst???“ ❤
    Jsem zmateně odpovidala, že pani ucitelka, co dostali v září… ze vlastně ta loňská nic o tom, ze by cetl špatně neříkala, ale tahle uz od rijna několikrát, že čte strašně špatně…
    Každopádně nám zhruba od listopadu odmita číst, a jeste porad se to uplne nesrovnalo, i kdyz od přezkoušení je to trochu lepší… ale porad obcas říká, že číst nechce, že to neumí… dite, co znalo písmenka ve ctyrech a v pěti si vyrábělo vlastní komiksy…

    • Bára Veselá napsal:

      Děkuju za zprávu, jsem ráda, že v tom nejsem sama… 🙂

      Tyhle věty učitelů jsou strašné. Člověk, který má takovou moc nad dítětem, by nic takového neměl vypustit z pusy… Nikdy!
      Kuba je v domoškole od čtvrté třídy, teď jde do devítky a pořád ještě bojujeme s tím, že mu paní učitelka ve třetí třídě řekla, že se nikdy nenaučí anglicky… Člověk by nad tím brečel, protože odbourat takový blok je stokrát těžší, než ho naučit angličtinu. Nechápu, jak tohle může profesionál dítěti říct. Slova mají obrovskou moc, jen si jí bohužel spousta lidí neuvědomuje.

      S tím čtením… Doporučuju na něj netlačit, ale podporovat ho. Třeba zajděte společně do knihkupectví, aby si knížku vybral sám. A taky nám pomohlo čtení na střídačku odstavec já, odstavec Kuba, odstavec Filip, odstavec Luky. Pak jsme se střídali třeba po stránce. Četli jsme si tak před spaním.

      K těm výchovám se snad vůbec vyjadřovat nebudu. Zajímalo by mě jakou známku by paní učitelky daly třeba Picassovi, Dalímu nebo Goghovi…
      Tak držím palce, ať se zase vrátí ke komiksům a ať se vám v domoškole daří <3

      • Jenovéfa napsal:

        Díky moc… No já některý ty výroky nechápu… když přišel s tim, že zase obrázek ve výtvarce špatně, protože prej žádnej pták nemůže bejt celej modrej… tak jsem na něj chvíli jen čuměla s otevřenou hubou a pak jsem nechápavě pronesla: „A proč by nemoh pták bejt celej modrej??? …a co Legenda o modrym ptáku… i ódéeska si ho dala do znaku… Chm… To nechápu…“ Jsem teda původně aprobovaná výtvarkářka… a tenhle výrok synovi učitelky jsem teda fakt nepobrala… (navíc jsme pár krásně modrejch ptáků na pár kliknutí našli ;-)…) stejně jako jsem nepobrala ten o hnusný dýni, kterou (nějakou prej s hřebama jakože Frankensteinskou) následně vyhodil, když je prej hnusná a dostal tak za pět… :-/ To jako fakt nepochopim, že to učitel z huby vypustí :-/… Každopádně výtvarka už dobrý… ale to čtení bude nadlouho… zatim pořád tvrdí: „Neumim číst.“ a „Mě to nebaví.“ :-/

        • Bára Veselá napsal:

          Co na to říct, učitelé by si měli uvědomit, že jejich největším posláním je, aby předali dětem lásku k danému „předmětu“… Lásku k matematice, k jazyku, hudbě, výtvarnému umění nebo pohybu. To je to nejvíc, co můžou pro děti udělat. Protože znalosti, které potom v životě budou potřebovat, už se dokážou naučit samy. Bohužel zatím děti ve školách získávají spíš odpor k výše zmíněnému, a to je obrovská škoda…

      • Jenovéfa napsal:

        P.S.: Zatim se střídáme při čtšní po větách 😉

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů