Odstěhovali jsme se z Prahy na venkov právě proto, aby naše děti nemusely chodit do obrovských škol jako my (interně jim říkáme masokombináty) … Do škol, kde je dítě jen číslo ve výkazu a nikoho moc nezajímá, kým vlastně je…

Náš vstup do školních let vypadal původně báječně.

Rozhodli jsme se pro malou školu u nás ve vsi, malotřídku, kde se všichni znají a pomáhají si. Když jsme byli s nejstarším Filipem u zápisu, byli z něj nadšení. Skvělá slovní zásoba, počítá, komunikuje a krásně se s ním povídá. Pan ředitel mluvil v superlativech… Tím celé nadšení z obou stran skončilo.

Po nástupu začalo trápení…. Nedává pozor, neví, co má dělat, zlobí, budete muset navštívit poradnu. Výsledky byly jasné – dyslexie, dysgrafie, dysortografie a výrazná porucha učení a pozornosti. V tu chvíli jsem si řekla, že tím je to dané. Musíme s tím začít pracovat a ve škole to bude OK, dneska už to učitelé umí …. To byl náš největší omyl.

Známky se stále zhoršovaly a přístup ze strany paní učitelky a pana ředitele taky. Byli jsme zoufalí… všichni… oni, my i Filip. Spolupráce se školou na bodu mrazu. Třešničkou na dortu pro mě bylo sdělení paní učitelky, že jsme si diagnózy nechali napsat, abychom omluvili, že je Filip nevychovaný!!!

Před koncem první třídy přišel s tím, že nemá právo žít…?

Počet probrečených nocí byl alarmující a my začínali řešit co dál. O domácím vzdělávání jsme neměli ponětí, a tak přišel přestup na jinou základní školu, o něco větší, ve vedlejší vesnici. Už ne malotřídku – dnes už vím, že spojené dvě třídy dohromady s frontální výukou není nic pro dítě s poruchou pozornosti. Co má dělat on v první třídě vůbec netušil, ale uměl rozeznat větu tázací, oznamovací a rozkazovací…. A co jako, že to se učí ve druhé třídě.

V nové škole jsme měli obrovské štěstí na vstřícnou paní učitelku, s kterou jsme prošli celý první stupeň bez větších problémů. Mezitím nastoupili na stejnou školu další dva malí bojovníci. Ti už bohužel takové štěstí neměli a přicházela demotivace, pro mě neskutečný přístup učitelů a další problémy.

Kuba se snažil…

Je to náš rodinný „Hujer“, ale paní učitelka měla své oblíbence, a tak neměl šanci. Strašně ho to mrzelo a nechápal to.

Luky šel do školy s tím, že umí číst i psát … tááááák se těšil, že bude jako velký bráchové. Rozčarování přišlo vlastně hned první den. Došlo to tak daleko, že seděl ráno v šatně a „hledal“ bačkory a paní učitelka hledala jeho, protože nebyl omluvený…

Vše se vyhrotilo s přechodem Filipa na druhý stupeň. Nikdo na poruchy najednou nebral ohled a v žákovské rostl počet špatných známek a poznámek … Jedno měly všechny společné – nedává pozor – 5! Jakákoli spolupráce byla učiteli smetena ze stolu.

A náš běžný den?

Vypadalo to tak, že kluci byli celé dopoledne ve škole a celé odpoledne jsme dodělávali úkoly, práci, kterou nestihli a učili se to, co měli umět ze školy. Už jsme vůbec neměli žádný volný čas…všechen vyplnila škola.

To byl ten okamžik, kdy jsme začali hledat s Davidem (rozuměj mým báječným mužem) nějaké schůdné řešení. O domácím vzdělávání jsme v té době neměli ani tušení. Až kamarádka se mě tenkrát zeptala, proč nezkusíme domácí vzdělávání, že o tom nic moc neví, ale že je to pro nás asi jediná možnost.

Ale kde najít informace o domácím vzdělávání

Začala jsem pátrat po internetu, na facebooku a zjišťovat mezi kamarády a známými. Zaměřila jsem se na informace o domácím vzdělávání, ale bylo jich žalostně málo. Navíc rozkouskované a odtržené od sebe. K tomu byly některé informace dost protichůdné. A taky se všechny informace týkaly jen vzdělávání na prvním stupni, ale Filip už byl v šesté třídě.

Když už jsem našla někoho, kdo vzdělává doma, byli to prvňáčci nebo druháčci a já potřebovala zkušenosti někoho, kdo učí na druhém stupni. Moc jsem totiž nevěřila tomu, že to jde zvládnout. Představa matiky, fyziky, chemie, větných rozborů a přípravy na střední školu mě upřímně děsila.

Nakonec jsem jednu takovou maminku našla, učila tenkrát slečnu o rok starší než náš Filip. Dodala mi odvahy a pro nás přišel okamžik rozhodování.

Rozhodovali kluci…

Já už byla rozhodnutá, že jsem ochotná do toho jít, David byl nadšený. Babičky a dědové se tvářili dost skepticky, ale nemluvili nám do toho (naštěstí). Přišel okamžik nechat rozhodnout kluky. Udělali jsme rodinou poradu.

Začali jsme tím, že jsme si pustili Summerhill (ten film vřele doporučuju). Logicky z něj vzešla dlouhá debata. Z pohledů kluků je naprosto nespravedlivý, že tady taková škola není a stěhujeme se 😊.

Potom jsme přednesli naše možnosti (stěhování zavrženo) a popravdě jim přiznali plusy a mínusy vzdělávání doma. Napsala jsem vám o tom ebook… Kluci dostali za úkol sepsat si své seznamy pro a proti a rozhodnout se. Jednoznačně se rozhodli pro domoškolu a myslím, že nelitují… (snad).

Teď musíme vybrat školu…

V našem případě byl výběr omezený, protože vzdělávání na druhém stupni poskytovalo v té době jen asi 19 škol z celé ČR (v rámci pokusného období). A vlastně byl i jednoduchý, vůbec jsem totiž netušila podle čeho vybírat a na co se zaměřit, a tak jsme vzali první školu, která na mě na internetu vypadla. Měli jsme veliké štěstí, zvolili jsme dobře. O tom jak vybrat tu správnou školu si můžete přečíst tady…

Přišla poslední otázka, jak to podat ve stávající škole?

Naším rozhodnutím jsem si byla jistá. Taky jsem nám věřila, že to zvládneme, ale stejně jsem si chtěla nechat otevřená zadní vrátka pro co kdyby…. Nechtěla jsem se se školou rozejít ve zlém, ve smyslu všechno děláte špatně a já tomu rozumím a všechno budu dělat líp… Hryzal červík. Co když se kluci budou chtít vrátit zpět, až mě začnou mít plné zuby? Chtěla jsem tedy odejít se ctí tak, aby se kluci případně mohli vrátit.

Ve škole nám popřáli hodně štěstí…i když se tvářili dost skepticky

A my, místo toho abychom se do toho vrhli po hlavě, jsme si udělali měsíc volna … Chodili jsme ven, jezdili na výlety a sbírali se z prožitých zkušeností. Měli jsme toho všichni plné zuby…

Po měsíci jsme začali, dokonce i kluci, s nadšením. Hodně jsme si povídali, kluci si pomáhali a pro mě s Davidem to bylo probuzení ze zlého snu… Byli jsme docela v klídku, dokud se nepřiblížilo první přezkoušení.

Obavy narůstaly…

Hlavně já jsem se začala bát, jestli se toho naučili dost, jestli to umí, jestli jsme na něco nezapomněli… aaaaaaa moje nervy. Napsali jsme online testy (víceméně bez problémů) a začali chystat portfolia. Pořád chodily pochybnosti – nemají toho málo, neměli bychom něco dodat? A co když je to všechno úplně špatně? Bála jsem se fakt hodně, ale snažila jsem se, aby to kluci nepoznali. Na přezkoušení se těšili, byli zvědaví, co je čeká a skutečně se vůbec nebáli.

Co jim mám proboha napsat za známky?

Přišla pro mě úplně nová zkušenost – napsat hodnocení. Slovní hodnocení pro mě nebyl takový problém, jako napsat známky. Do háje, jak mám známkovat vlastní děti? Věděla jsem, co dělali, jak se snažili a co umí i co neumí, ale chybělo mi srovnání. To nesmyslné srovnávání, na které jsme celý život zvyklí a vlastně nám všem ničí život.

Na jednu stranu bych jim nejradši napsala samé jedničky, ale vždyť neumí všechno na 100 %. Dneska už vím, že to neumí nikdy nikdo…. Přiznám se bez mučení, po probdělé noci a vypité lahvi vína, jsem vzala pololetní vysvědčení ze školy a víceméně ho opsala… uf (nikomu to neříkejte).

Přezkoušení probíhalo neuvěřitelně…

Měla jsem pocit, že jsem na jiné planetě, v pohádce nebo ve snu. Pro člověka, který zná jen klasiku, neuvěřitelné. Všichni usměvaví, mílí a příjemní. Nikdo se nesnaží nachytat děti u toho co neumí, naopak se snaží z nich dostat vše co umí. Zajímají se o jejich práce, koníčky o vše, co je zajímá a baví.

Samozřejmě musí umět počítat, číst, psát, vyjmenovaná slova, vzorečky a tak, ale nikdo neřeší, jestli by neudělaly chybu, když by spočítaly ještě jeden, dva, pět nebo deset příkladů, vyplnily další cvičení v češtině nebo spočítaly další úlohu z fyziky. Daleko víc je zajímá, jestli tomu rozumí, chápou postupy a dokážou to odůvodnit. Pohádka….

První přezkoušení za námi, přichází pocit euforie, zvládli jsme to. Mimochodem kluci dostali daleko lepší známky, než jsem jim navrhla…

A ještě perlička nakonec – přijeli jsme domů a pánové začali listovat učebnicemi a číst, co je čeká v dalším školním roce. Luky dokonce přečetl za jeden den skoro celou vlastivědu…