Syndrom vyhoření hrozí každé mamince

Pánové prominou,

ale vy to máte díkybohu jinak. Dokážete v klidu odpočívat, i když je kolem vás nepořádek, neřešíte, jestli vám to sluší víc než kolegovi a nerozhází vás ani upatlané děti nebo neumyté nádobí. Vážně vám to z duše závidím. Dál už číst nemusíte, leda byste chtěli pochopit, proč se my ženy poslední dobou tak častou hroutíme…

Proč syndrom vyhoření?

Vím, že syndrom vyhoření se skloňuje hlavně v pracovním prostředí a nejčastěji u pomáhajících profesí (učitel, zdravotní sestra, sociální pracovnice…).
A co s tím má společného maminka, která pečuje o rodinu, domov a často přináší do rodiny nemalé peníze? Strašně moc.

Klíčovým pro to, abychom se dostali k syndromu vyhoření, jsou obrovská očekávání. Ani ne tak, že bychom něco očekávali od druhých, i když trocha vděku by byla fajn. Hlavně máme obrovská očekávání od sebe.

Na všechny svoje role se těšíme, chceme být skvělé manželky i dokonalé maminky, mít úžasnou domácnost, a to všechno zabalené v dokonalém balíčku převázané luxusní mašlí.

Máme velká očekávání, jaké to bude,

až se z nás stanou maminky.

My totiž jistojistě dokážeme to naše škvrně za všech okolností uklidnit, vždycky bude jako ze škatulky, nikdy nebude mít u nosu tu strašnou nudli, doma bude pořád uklizeno, navařeno a prádlo bude nažehlené. Naše miminko bude spinkat celou noc, nebude mít dudlík, určitě budeme používat jen látkové plenky, vařit budeme z biozeleniny.

Až bude starší, tak se vždycky na všem domluvíme, nikdy nebudeme křičet, nikdy ho neuhodíme, budeme kámoši. V pokojíčku bude mít vždycky krásně uklizeno, bude zdravit, prosit a děkovat.

Nikdy nebude mluvit sprostě…

A pak je to všechno úplně jinak.

Trochu je to dědictví

Naše maminky uměly v našich očích všechno… péct, vařit, šít, pečovaly o zahrádky, chodily do práce a nám zůstal pocit, že to všechno musíme zvládnout taky, a navíc to musíme zvládnout nejlíp ze všech.

Tenkrát to bylo o fous jednodušší. Proč? Protože naše maminka věděla maximálně, jak umí šít sousedka, kolegyně nebo kamarádka. Stejně tak to bylo s vařením, úklidem, nebo dětmi…

Zrádné sociální sítě

Dneska se na nás ze všech stran hrnou obrázky dokonalých maminek, úžasných dětí, krásných rodin v dokonalých domácnostech se skvělým jídlem a záviděníhodnou dovolenou. Ale je to všechno skutečně tak?

Za všemi těmi dokonalými fotkami je i spousta zážitků, které stojí za houby, hádek, nevypraného prádla a únavy.

Ale ruku na srdce, koupily byste si časopis, na kterém by byla urvaná maminka s kruhama pod očima ve vytahaných teplákách a její krásné batole upatlané od jídla, ve špinavých dupačkách s nudlí u nosu?

Facebook a Instagram to posunuly ještě o level výš. Dokonalé fotky se na nás sypou ze všech stran už jen proto, že k vyfocení krásné fotky stačí průměrný mobil.

Všichni na sociálních sítích sdílíme hlavně to hezké a je strašně důležité si to uvědomit. I já, vy nebo sousedka. Všichni se snažíme zachytit střípky štěstí a podělit se o ně s ostatními.

Zkusila jsem si teď představit Facebook zavalený stížnostmi, křivdami a pláčem. A to vše proložené fotkami s nepořádkem, plačícími dětmi, spálenou večeří, … No asi by byl za chvíli prázdný, protože to by nikdo dlouhodobě nevydržel sledovat. Mě stačí si přečíst jednu diskusi pod politickým příspěvkem a mám dost…

Jedna taková vzpomínka

V březnu 2008 jsem napsala článek do Maminky. Je to už strašně dávno. Luky byl tenkrát ještě miminko. Pozvali si mě, a ještě další dvě maminky, na focení do časopisu.

A tady jsem zjistila, jaká je to všechno iluze. Přišli jsme už ráno. Obě maminky měly jen dvě děti, a navíc obě měly s sebou tatínka. No to mě bohužel nenapadlo. Na řadu jsme šli poslední asi po třech hodinách. Třech hodinách pekla.

Na ruce jsem měla Lukyho. Filip a Kuba tak měli volnost. Začali dělat blbiny, čemuž se všichni smáli, bohužel… Smích znamená, že to všechny baví, a tak co? Tak přidáme. Než jsme se dostali k focení, byla jsem úplně KO. I u focení dělali kluci neskutečné kraviny. Dodnes nechápu, že z toho vyšla nějaká fotka.

Když si nás David vyzvedl, měla jsem pocit, že děti prodám a svoji mateřskou kariéru tím definitivně ukončím. A proč to píšu? No, protože z Maminky na mě potom koukala dokonalá fotka, dokonalé rodiny s jistojistě dokonalým životem… To, že jsem u toho málem zešílela k tomu naštěstí nenapsali.

Touha po dokonalosti a pocit nedostdobráctví

No jo, ale když oni mají ty děti tak krásný a jak se na sebe usmívají. To naši kluci se pořád perou. Podívej tu dovolenou, to nám se nepovede ani za sto let. Krásný šaty, dokonalý úsměv, úžasná rodina, skvělá postava nebo cokoliv jiného, co vás napadne. Pořád to všudypřítomné srovnávání.

Pořád hledáme vlastní chyby a to co máme, nám přijde nedokonalé. A přitom je to jenom proto, že u ostatních nevidíme do zákulisí.

Mám kolem sebe X rodin, u kterých jsem si říkala, že jsou dokonalá reklama na štěstí. To jsme se ale ještě neznali. Když se kouknete do kterékoliv rodiny, všude najdete nějakého kostlivce. Nikdo nemá všechno dokonalé, ale o tom špatném se prostě moc nemluví.

Nikdo vám nebude vyprávět, že mu nevychází peníze, dcerka je na propadnutí, manželka má milence, manžel pije víc, než je zdrávo, babička je nemocná, děda sází nebo, že soused mu dělá ze života peklo. To víte jen o těch nejbližších a někdy ani o nich ne…

Ani já nejsem dost dobrá

Občas to přijde. Mám pocit, že nejsem v ničem dobrá. Nic neumím a jsem vlastě na nic…? Protože vždycky se najde někdo, kdo to něco umí líp než já. David se mě jednou ptal, proč jsem tak zoufalá. Odpověděla jsem mu, že protože nic neumím. Zůstal na mě nevěřícně koukat.

Náš rozhovor vypadal tenkrát nějak takhle:

D: Sakra, učíš kluky doma, tomu říkáš nic?
Já: No ale vždyť na ně pořád křičím.
D: Vždyť umíš třeba účetnictví…
Já: No ale ne pořádně, jen pro naši firmu. Jsem účetní na baterky…
D: Umíš hrát na kytaru a zpívat…
Já: Ale pořád neumím baréčka a spousta lidí hraje mnohem líp než já…
D: A taky umíš skvěle vařit a péct…
Já: Ale mamka vaří i peče mnohem líp…


Chápete to? Vždycky je někdo, kdo to umí líp než vy, ale to neznamená, že co umíte, nic neznamená. A možná to ani líp neumí a je to jenom váš pocit nedostdobráctví.

Je potřeba s tím pracovat

Je potřeba myslet na to, že co si vysníme v našich očekáváních, často není ani trochu reálné. Prostě děti jsou občas (často) protivné, manžel je někdy na zabití (stejně jako my), a vůbec nic není tak růžové, jak by se nám líbilo.

A hlavně myslete na to, že fotka má obrovskou výhodu. Je to jen vteřina a není slyšet 😉 …

Přestaňme být závislé na tom, aby se plnila naše očekávání a začněme žít život tak, jak přichází. A hlavně mysleme na to, že není všechno zlato, co se třpytí. A o Facebooku a Instagramu to platí trojnásob…

A v domácím vzdělávání to není jinak

Když do něj vstupujeme, máme mraky očekávání, těšíme se a často máme úplně nereálné představy o tom, jak to bude fungovat.

O mojí cestě z bran syndromu vyhoření a o tom, jak se mu vyhnout jsem napsala kapitolu v eBooku Cesta Veselé domoškoly, který najdete tady...

Užívejte života a buďte k sobě vlídné

Jsem Bára, autorka eBooku Domácí vzdělávání - jak na to?>> Žiju svůj život s pěti chlapy. Čtyři z nich vzdělávám doma, a ještě jsem se nezbláznila… Hledáme nové cesty i tam, kde žádné nejsou. Chtěli bychom být inspirací na vaší cestě … Náš příběh si můžete přečíst tady>>
Komentáře
  1. Tak mě tak napadlo, že možná by byla cesta to negativní zveřejňovat, ale bez stěžování si. Nadanější by to mohli podat dokonce vtipně 😉
    Aby se to hezky četlo, ale bylo to blíž realitě.
    Super článek!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Kategorie
  • Najdete nás na FB…
  • Jsme i na Instagramu…
  • Nevíte jestli je domácí vzdělávání to pravé pro Vás? Stáhněte si eBook Plusy a mínusy domácího vzdělávání a budete mít jasno...

  • Nejčtenější články