O pouštění dětí…

Jak je možný, že my, tak mladý rodiče máme tak starý děti…

Kdy se to stalo? Tak strašně rychle to uteklo a místo dětiček tu máme čtyři chlapy. Z toho tři dospělý a jednoho puberťáka… Testosteron level milion.

Že kluci dospěli, jsem si nejvíc uvědomila, když začali řídit. Je zvláštní, že tím milníkem vůbec nebyly osmnácté narozeniny, ale chvíle, kdy jsem k nim nastoupila do auta jako spolujezdec. Bylo to neskutečně hmatatelný. Vážně dospělák, když sedí za volantem…

Ke klukům postupně přibyly slečny a mně často chodí dotazy, jak tyhle změny zvládáme… Najednou je nás místo šesti občas i devět. Přijde mi to hezký. Je to budoucnost. Jejich budoucnost… A jsem ráda, že pořád ještě můžeme být součástí jejich životů. I když nám dost často pijou krev a my jim lezeme na nervy.

Vlastně mi to přijde úplně přirozený…

Nikdy jsme klukům do ničeho tak úplně nemluvili. Řekli jsme jim svůj názor, který nechtěli slyšet, dali jsme jim nevyžádané rady, ale všechna rozhodnutí byla vždycky na nich a nikdy jsme je nezpochybňovali. Ať šlo o výběr školy, přestup na jinou střední, výběr práce, a už vůbec jsme jim nikdy nekecali do vztahů.

Jen jsme tady jako přístav, kam se můžou vždycky vrátit a odpočinout si, než zase vyplují do světa.

Občas mi to připomíná kosáky, když je tu pozoruju, jak učí mláďata lítat. Zatím se vrací do hnízda, ale vím, že přijde den, kdy vyletí a postaví si vlastní. A nemám pocit nějaké lítosti nebo smutku. Vlastně se na to těším. Těším se na novou etapu, kdy budu jen zpovzdálí pozorovat, jak si budují vlastní život. Jasně, že jim dál budeme dávat nevyžádané rady. Od toho tady jsme, že jo… A taky abychom jim sdělovali názory, které nechtějí slyšet, samozřejmě.

Těším se na to, až se budu moct rozhodovat jen za sebe

Možná je to i domoškolou… Trávili jsme společně spoustu času. Násobně víc, než je běžné. Byli jsme spolu téměř všechen čas doma i na cestách. Užili jsme si kluky naplno ve všech životních fázích, a tak teď nemáme pocit, že nám něco uteklo. Že jsme si je vůbec neužili.  Že bychom chtěli vrátit kteroukoli etapu života. Je nám dobře tam, kde jsme…

Ale jednu věc se přece jen musím učit

Mám pořád pocit, že cokoli má smysl jen, když jsme komplet. Případně komplet + 1 až 3 slečny… Vaření, cestování, výlety, cokoli. Ale co když s námi jet nechtějí? Neochuzuju je o něco? Musela jsem si uvědomit, že ten princip je stejný, jako kdybych starším klukům řekla, že musí počkat, až se narodí benjamínek, a pak teprve začneme pořádně žít…

Prostě jsme zpočátku byli kompletní tři, čtyři… potom v pěti, a nakonec v šesti. No a teď si musím zvyknout, že ve třech můžeme být zase komplet.

Musím se naučit, že když jedeme jenom s Matym, tak to neznamená, že starší kluky o něco ochuzujeme. Že prostě jenom odrostli a nepotřebují s námi trávit všechen svůj čas… Že už to vlastně svým způsobem zažili, když jim bylo těch dvanáct, co je teď Matymu.

Trochu si připadám jak kvočna, která najednou nemá koho přepočítávat. Ale není v tom smutek nebo lítost. Jen asi zvyk. Zvyk mít kolem sebe pořád spoustu lidí (dětí), o které je potřeba se postarat, kteří potřebují nakrmit a naplnit svoje potřeby.

Nehádejte se, neperte se, proboha můžete být chvíli ticho… Proč musíte jít vždycky každý jinam – když jeden doleva, druhý doprava. Když jeden do kopce, druhý z kopce… Tak přesně po tomhle se mi ani trochu nestýská, ale musím se bez toho naučit být. Bez nonstop funkce soudce a rozhodčího. Je to vlastně fajn změna, ale zvyk je železná košile a vlastně mě to ticho v autě pořád ještě překvapuje (Maty s Ginny se kupodivu nehádají).

Abych ale neuváděla někoho v omyl… Pokud sedíme všichni v jednom autě, místnosti nebo u jednoho stolu, platí stále vše výše zmíněné. Hádají se pořád jak malí haranti a s oblibou hrají slovní pink ponk (pozor neplést se slovním fotbalem). Jen už se komplet vyskytujeme málo.

Každý z velkých kluků už vplul do vlastního rytmu života a v našem rytmu už je „jen“ Maty, a tak jsou společné chvíle v kompletní sestavě vzácné. A já si je ráda užívám. (Pokud teda nejsou zrovna na zabití.)

A vypadá to, že přichází doba, kdy začneme místo potřeb kluků plnit naše potřeby, moje a Davida. Místo na hřiště zamíříme do lesa a do hor. Místo hluku si budeme užívat ticho. A třeba si jednou budeme na dovolené i číst… Zhýralá představa!

Baví tě moje články a příspěvky...? Jejich fungování neplatí reklama ani spolupráce. Mojí tvorbu ale můžeš podpořit ty. Můžeš mě pozvat na (virtuální) kafe nebo na horkou čokoládu (tu já radši). Já ti za to pošlu malý milý dárek na mail. Třeba ti udělá radost... Jako mně tvoje podpora.

Chci ti koupit kafe