Buďme dětem bezpečným přístavem

Tenhle článek chci napsat už rok… Už je to rok, co Filip přišel ze školy s tím, že končí. V půlce třeťáku se rozhodl, že už nechce a nebude pokračovat. Důvodů bylo víc… Velkou roli v tom hrál covid, ale hlavně antipatie mezi ním a novými učiteli uměleckých předmětů. Hlavní ale z mého pohledu byla ztráta smyslu. Prostě už neviděl důvod, proč by měl pokračovat.

V hlavě nám (čti rodičům) v tu chvíli běželo asi milion otazníků, výčitek a hlavně strachů. Vždyť je to jen blbej rok a půl, to fakt nemůžeš dotáhnout? Víš kolik už to stálo… soukromá škola? Co chceš bez vzdělání dělat? A tak bych mohla ještě chvíli pokračovat…

Ale ani jednu z těch vět jsme zhroucenému synovi neřekli. Byl sám zoufalý a nepotřeboval, abychom mu sypali sůl do ran. Řekli jsme mu, že ho podpoříme a budeme za ním stát, ať se rozhodne, jak chce.

Mluvili jsme o tom dlouho. Hledali společně řešení a cesty. Není to legrace si v dnešní době takový krok ustát. Před sebou, před rodinou a kamarády, před lidmi, kteří pokládají pořád ty samé otázky, na které už tě ani trochu nebaví odpovídat. Všichni to vnímají jako selhání…

Možností bylo několik…

• Najít stejný obor jinde a zkusit nastoupit aspoň do druháku…
• Vybrat si jiný maturitní obor, a tedy nutnost připravit se na přijímačky z matiky, kterou od prváku neviděl…
• Jít na učňák…
• Nebo jít do práce…

Vybral si cestu nejtěžší a začal tím maraton… Najít školu, vyřešit přihlášky, aha ty nemáš doktora (tak musíme nějakýho najít), učit se, učit se, učit se.

Když se rozhodoval, řekli jsem mu jen, aby si uvědomil, že jsou to další čtyři roky. Jít ve dvaceti do prváku není úplně sranda. A navíc, že ho čeká třída plná pátnáctiletých jelimánků (jako je náš Luky)… Vytřeštil oči, ale rozhodl se, že tohle si ustojí. Že mu to za to stojí.

Už půl roku je na nové škole. Z umělky skok na techniku… Za mě teda neskutečný. Je spokojený a myslím si, že už ví, co chce a co pro to musí udělat. Dokonce začal koketovat s tím, že za ty čtyři roky půjde možná na vejšku…

A proč že vám to vlastně píšu? Je snadné podporovat „děti“, když dělají to, co s námi souzní. Když ale udělají krok nebo skok jinam, je to o dost těžší. V těchto chvílích nás ale potřebují úplně nejvíc. Nepotřebují naše strachy, ani abychom to řešili za ně. Potřebují naši důvěru a podporu. Tím spíš, když to celé okolí vnímá jako prohru a selhání.

Když se na to dívám zpětně, bylo to hodně statečné rozhodnutí. Neměl to zadarmo a platit za něj bude další tři roky. Ale rozhodl se pro svoji cestu. A to je pro život nejdůležitější… Nezůstávat tam, kde nám není dobře, jen proto, že je to „jistota“.  Dělat cokoli jen proto, že se to od nás očekává a proto, že by to tak chtěli ostatní. Zpětně jsem ráda, že se tak rozhodl a jsem na něj hrdá.

Už vím, že je to jeho život. A náš hlas je v něm jen poradní a podporující.

A proto… Nezoufejme si, když se naše děti rozhodují jinak, než bychom se rozhodovali my. Jsou jiné, mají jiné představy, jiné strachy a vědí, co je jejich cesta. Vědí, co dokážou a co zvládnou…

My se na jejich volby díváme vlastní optikou. Rizika posuzujeme svými vlastními zkušenostmi, strachy a obavami. Soudíme podle toho co sami umíme a zvládneme. Vnímám to často i u mojí mamky. To, že si o tom povídáme, pomáhá nám i jí. Má o nás strach, protože ví, že tam kam jdeme nám neumí pomoct. A stejné je to i u nás a našich kluků. Ale víme, že je nemůžeme držet na břehu jen proto, že sami neumíme plavat…

Jediné, co skutečně potřebují, je důvěra a jistota, že mají přístav, do kterého se můžou kdykoli vrátit, načerpat síly, pofoukat si rány a zotavit se, než znovu vyplujou na divoké moře za dobrodružstvím a vlastním životem. A i když pak zakotví v jiném přístavu, pořád budou vědět, že tam někde je bezpečí, kde mohou na svých plavbách přistát, doplnit vodu a jídlo a plout zase dál…

Důvěřujme jim, je to to jediné, co od nás potřebují. Teda, kromě lásky… a peněz. 🙂