První třída v domoškole

První třída pro mě byla po šesti letech domoškoly neprobádanou oblastí. Všichni tři starší kluci začali později. Konkrétně ve druhé, čtvrté a šesté třídě. Navíc už jsme teď dlouhou dobu jeli jen druhý stupeň.

Už jsem byla zvyklá jim říct, tohle si přečti a pak to probereme…

No jo, ale co s tímhle drobkem, který neumí ještě ani písmenko, a navíc k nim má až nezdravý odpor? Čísla fajn, ale písmenka jsou fuj!

Zjistila jsem, že to budu muset vzít z jiného konce. V hlavní roli hra s písmenky. Pořád si lámu hlavu, jak asi funguje to sebeřízené vzdělávání u dětí, jako je Maty. Bez lehkého nátlaku by z něj byl negramot… Fakt jo.

Všude čtu, jak se mladší děti učí od starších, jak je táhnou dopředu. Jsou pro ně příkladem. Maty se od svých starších sourozenců naučil mluvit sprostě, hrát hry na Xboxu a koukat na detektivky…

Ale zpátky ke vzdělávání, že jo…

Takže vzhledem k výše zmíněnému přístupu našeho benjamínka jsme udělali válečnou poradu a po dlouhém licitování uzavřeli mír s tím, že každý den napíše jednu stránku písanky, přečte dvě stránky slabikáře a spočítá tři sloupečky v matematice.

Když odečtu čas na svačiny, čůrání, pití, smlouvání o každý řádek nebo písmenko, trvalo mu to maximálně hodinu – ano jednu hodinu. Jeden den chtěl jít s kamarádkou hrát hned ráno online hry. Nechal se vzbudit od táty a když jsem vstávala, měl hotovo. Bohužel už to víckrát nezopakoval… Škoda!

Každodenní čtení vnímám jako nutnost. Tři z mých pěti chlapů mají dyslexii a u Matyho už vidím náznaky taky.

Moc se nám osvědčily tyhle knížky. Jsou ke genetické metodě čtení, ale Maty si v nich spokojeně slabikoval…

Projekty

Nejzajímavější a nejzábavnější jsou na domoškole projekty. V první třídě vycházejí jen z prvouky. Matyho moc bavily a tvoření jsme si užívali oba. Pokud tedy neprotestoval, že žádné další písmenko už nenapíše ani za bonbon…

V prvním pololetí jsme tvořili tyhle projekty:

• To jsem já – stránka se základními informacemi o mně
• Zdechovice můj domov – mapa s odkazy na místa, která máme v okolí rádi
• Moje rodina – jednoduchý rodokmen nejbližší rodiny
• Čtyři roční období
• Meteostanice – vytvořila jsem Matymu pracovní listy, na které může jednoduše zaznamenávat počasí každého dne.

V druhém pololetí potom tyhle projekty:

• Lidské tělo a smysly – pracovní materiály často kupujeme na učitelnici. Často z toho pak tvoříme něco úplně jiného.
• Kolik měřím a vážím – Maty změřil a zvážil sebe i sourozence, potom namaloval všechny na mnou připravené postavy (v měřítku).
• Písmeno, slabika, slovo, věta – tvořili jsme na konci roku, aby si všechno, co se za ten rok naučil, urovnal do celku.
• Živočichové – příprava z mojí strany náročná, ale Maty se zapálením třídil
• Zdravá strava – třídění potravin a nápojů
• Čtenářský deník – začali jsme ho tvořit v druhém pololetí, když už uměl Maty psát. Zatím do něj píše knížky, které přečetl sám, i ty které jsme přečetli spolu.
• Herbář – koupila jsem na něj Matymu samolepící album. Jsou to tuhé strany se samolepící fólií. U silnějších rostlin to dělá trochu neplechu, ale i tak se s tím pracuje mnohem líp než s lepenkou…
• Důležitá telefonní čísla – básnička je chytlavá a Maty si tak snadno zapamatoval telefonní čísla.

A ještě trochu tvoření…

Tvoření je u nás trochu oříšek. Nikdo z kluků po mně lásku k tvoření nezdědil a strašně je to nebaví. Jakékoli tvoření tak u nás má jasné parametry. Rychle, snadno a efektně… Tady je tedy pár tipů. Najdete tu malování zmizíkem na stránku natřenou inkoustem, škrábanou tuš na voskovkovém podkladu, vitráž z listů, polární záři ze suchého pastelu, lepeného žraloka nebo foukané příšerky. Všechno je (po mých přípravách) hotové za chvilku…

A co bych k tomu chtěla ještě dodat?

Berte všechno, co jsme tvořili, jenom jako inspiraci (hodně z vás mě o ni prosilo) a hlavně nesrovnávejte. Jedno dítě líp čte, jedno líp píše, další miluje matiku a jiné zase kreslení. Důležité je najít si společnou cestu, která vám bude vyhovovat a budete spokojení.

Jo, a ještě pár informací pro zachování zdravého rozumu…

Díkybohu, že to znám už od starších kluků, protože jinak by mě to asi rozebralo na součástky. Ti totiž jeden den řeší lineární rovnice a druhý den neví, kolik je 3×3!

Já s tímhle jevem pracuju tak, že když to jde, užíváme si to. Když to nejde, odkládáme učení a jdeme dělat něco jiného… péct, kreslit, na kolo, na procházku nebo na zahradu. Nemá cenu sedět nad učením, když se nedaří. Jen si tím navzájem drásáme nervy a vytváříme si k tomu odpor. K učení se pak vrátíme třeba večer, a nebo taky ne. Jeden den, a dokonce ani jeden týden, není žádné neštěstí.

Ještě vlastně tohle nám hodně pomohlo. Vrátím se nejdřív trochu v čase… Když kluci začínali s domoškolou, měla jsem tendence využívat dnů, kdy jim to šlo, tak, že jsem jim pořád přidávala další práci. Když ti to tak jde, tak ještě spočítej tohle, napiš tamto a vypracuj tyhle listy. ŠPATNĚ! Nikdy nedávejte práci navíc, protože jim to jde dobře… Výsledek je, že už jim to „nikdy“ nepůjde. Chvíli mi trvalo, než mi tahle souvislost došla. Proč bych se měl snažit, když za odměnu dostanu jen další učení?

Každý den hned ráno si s Matym (ale i s Lukym v devítce) řekneme, co ten den budou dělat a toho se držíme. Pokud sami chtějí dělat něco dál, tak OK… ale já jim další práci už nepřidávám. Oni pak vědí, že až budou mít hotovo, mají jistojistě volno, a to je pro ně motivace.

Hlavně neztrácejte hlavu, budete ji ještě potřebovat…