K napsání článku na tohle téma mě přivedlo pročtení několika diskusí. Všechny měly společné jedno – nespokojenost s průběhem nebo výsledkem přezkoušení.

Do diskusí jsem se zapojovala jen velmi málo, protože podobnou zkušenost nemáme. V první fázi jsem to vůbec nemohla pochopit. Musela jsem na to ale pořád myslet.

Nenaplněná očekávání

Jak jsem pročítala různé komentáře, začalo mi docházet, že hlavním problémem jsou vlastně nenaplněná očekávání. Jak je ale možné, že se skutečná zkušenost tak diametrálně liší od původních představ a očekávání?

Pak mi to docvaklo. Největší problém vidím ve výběru školy. Nejčastěji lidé vybírají školu tak, že jim ji někdo doporučí, ale je to ta správná i pro ně? Když mně někdo doporučí v restauraci skvělé jídlo s česnekem, moc mi to nepomůže, mám na něj totiž alergii. Stejně je to i se školou. Ta, která jednomu vyhovuje, může být pro druhého úplně špatná a naopak.

Výběr školy je klíčový

Došlo mi, jak strašně důležité je informace zjišťovat už při výběru školy, a ne až těsně před přezkoušením nebo při něm. Rozhodla jsem se tedy věnovat velkou část e-booku: Domácí vzdělávání – jak na to?, právě výběru školy.

Unschooling vs. klasická škola

Jako druhý velký problém vnímám snahu o praktikování unschoolingu pod klasickou školou.

Je dobré si uvědomit, že unschooling nemá v České republice právní podporu. Všechny školy akreditované MŠMT musí plnit rámcový vzdělávací program (RVP). Způsob, jakým to dělají, už je na nich. Tak vlastně vzniká školní vzdělávací plán (ŠVP), který musíme plnit i my domoškoláci.

V praxi to znamená, že při přezkoušení by dítě mělo znát vše, co je pro daný ročník a předmět uvedeno v ŠVP (většinou to odpovídá obsahu jakékoli učebnice pro daný ročník).

Můžeme polemizovat o tom, co je v plánu dobře a co se děti učí zbytečně, ale to už je jiný příběh. Navíc na to má každý trochu jiný názor podle vlastních životních zkušeností.

K čemu je potom domácí vzdělávání?

To je otázka, kterou si možná právě teď kladete. K čemu to je, když stejně musím dodržovat plány? Já jsem přesvědčená, že domácí vzdělávání by nemělo být o tom se rámcovému plánu vyhnout, ale spíš o tom si ho tak trochu ohnout.

Bereme to tak, že to, co mají umět, je dané a respektujeme to. Já i kluci. Využíváme možnosti jiného zpracování, přístupu a určitých odchylek od linie. Mimochodem diskutovat na téma na co by mi to v životě mohlo být dobré a hledat ten důvod, může být i docela legrace (zkuste to třeba u větného rozboru).

Proč by to měli umět?

Přistupuji k domácímu vzdělávání tak, aby se kluci mohli kdykoliv vrátit do školy. Bez ohledu na to proč. Stát se může kdykoli cokoli. Od jejich rozhodnutí, komplikací, až po legislativní změny. A já nechci, aby to pak pro ně byl případně problém.

Další věc je přestup na střední školu (třeba pro nás teď aktuální téma). Naši kluci žijí v tomto systému a tento systém si žádá vzdělání. Nemluvím o tom, jestli je ten systém dobrý. Učení se věnujeme tak, aby v tomto systému mohli obstát a mohli pokračovat ve studiu na střední škole.

Jak to tedy děláme my?

Projedeme učivo, které je v učebnici. Podle zájmu něco proletíme a něčemu se věnujeme víc. Ale vždy projdeme všechno. K tomu si kluci připravují prezentace na témata, která je zaujala a souvisí s učivem (třeba u II. světové války si dělali velkou prezentaci na zbraně).

Věci, které je zajímají mimo témata, zpracovávají navíc do složky výlety a zájmy. Rozhodně jimi nenahrazují povinný obsah.

Bylo by super, kdybychom si mohli o vzdělání našich dětí rozhodovat víc. Nejen o způsobu, ale i o objemu. Zatím je ale objem daný a je tedy potřeba si pečlivě vybrat školu, která nejlépe splní naše očekávání.

Jo, a ještě na okraj – i dvojka je super známka. Navíc se to přece děti neučí pro známky, ale pro to, aby se něco dozvěděly. I když pravda vysvědčením se samými jedničkami se dobře argumentuje v rodině. Děti přikládají známkám jen takovou důležitost, jakou jim přisoudíme my. Takže určitě nebudou smutné, když my sami budeme mít radost.