…aneb neplánovat se vyplatí…

Už léta nic konkrétního neplánuju, kdo má děti, mě pochopí. S dětma se prostě plánovat nedá, a je jedno, kolik jim je a kolik jich je.

Naše neplánovaná dovolená byla původně naplánovaná na začátek července. Těšili jsme se, že se v Albánii sejdeme s přáteli… Jako obvykle se nad našimi plány nejvíc bavil pán bůh, který se rozhodl, že si z naší letošní dovolené udělá komediální seriál. No upřímně, mě bylo občas do breku, ale věřím, že on se tam nahoře náramně bavil…

Nejdřív měl David moc práce, takže plánovaný odjezd se musel posunout na někdy snad. Když se David konečně rozhoupal, že zajede do autoškoly, aby si dodělal Éčko a my mohli jet s karavanem, zjistil, že mají rozbité auto a opravené bude tak za tři týdny… No nic, pojedeme teda se stanem. Když jsme nakoupili všechno, co nám chybělo pod stan, zjistili jsme, že stan, pod který jedeme, jsme asi vyhodili. Proč ho schovávat, když do něj teče a máme super karavan… A když jsme konečně vyřešili stan (půjčili nám ho bráška se švagrovou – děkujeme tímto za záchranu dovolené), tak se jediné rodinné auto, do kterého se vejdeme všichni, rozhodlo, že nestartuje… Když začalo startovat, tak zase nešlo chcípnout… Už to vypadalo, že asi neodjedeme, ale jsme nezmaři, a tak…

Vyrážíme

1. září, kdy většina rodičů kompletuje vše potřebné do školy a školky, jsme vyrazili směr Balkán. Oproti plánu jsme měli jen čtyři hodiny zpoždění…

Cestou jsme se ještě stavili v krámu pro ploutve a brýle. Trochu zvláštní pocit, když do regálů rovnají zimní boty. Na otázku, jestli ještě mají sandálky na nás trochu nechápavě koukali s tím, že to fakt už ne… No nic.

Věděli jsme jen, kde bude naše první zastávka. Vzala jsem s sebou svůj sešit s místy, která bychom chtěli vidět. A máme čtrnáct dní na naše společné putování.

2. září, první školní den, jsme dorazili do Řecka na poloostrov Kassandra. Kemp, který jsme si podle map našli a vybrali, patří univerzitě, takže hledáme náhradní řešení.
Kemp je sice hned vedle, ale… Jediné, co nás odrazuje je dost vysoká cena a to, že nás paní nechce pustit dovnitř dokud se nezapíšeme. Odcházíme hledat jiný kemp, ale bez úspěchu. Je večer, a tak se vracíme zpátky (myslím, že to paní věděla) a kupujeme zajíce v pytli.

Místo krásné, moře průzračně čisté

Jediný kaz na kráse je cena za noc v kempu. Tady je to jedna noc, v Albánii by to byly noci čtyři. Bohužel za ty peníze navíc žádný komfort. No a k tomu všemu začal Kuba zvracet, takže jsme byli na vážkách, jestli spíš odjet nebo kvůli Kubovi zůstat.

Zůstali jsme nakonec dvě noci a užívali si sluníčka, moře, vln a klidu. Pláže totiž byly úplně liduprázdné. Kubu jsme opečovávali ve stínu, takže když jsme vyráželi na další cestu, byl v pohodě.

Možnosti, kam dál, byly dvě… buď na jih, dál do Řecka, nebo na sever do Albánie.

A protože je Albánie naše láska, tak vyhrála na plné čáře.

Cesta je cíl

Máme to tak odjakživa, a proto se těšíme nejen na Albánii, ale i na místa, která cestou uvidíme.

K první zastávce jsme dojeli celý jeden kilometr. Protože na cestu se člověk musí posilnit, stavili jsme se v pekárně a dali si naprosto božské bagetky a zmrzlinu. Přece nebudeme riskovat, že cestou umřeme hlady.

Další zastávka byla až později odpoledne v městečku Veria

Najdete v něm více než 70 kostelů a chrámů. Říká se mu proto malý Jeruzalém. Malé horské městečko jsme si prošli, dali si skvělý řecký gyros a vyrazili dál směr kláštery Meteora.

Meteory

Původně jsme si mysleli, že přes aplikaci Park4night najdeme nějakou louku poblíž Meteor a tam přespíme pod širákem. Je horko, takže pohoda. Čáru přes rozpočet nám udělaly cedule, které nás u silnice varovaly – Pozor medvědi! No, popravdě se najednou z auta nikomu nechtělo ani na záchod a přespali jsme zauzlovaní v autě. No, není úplně pohodlné… Ale svítání nad kláštery bylo krásnou odměnou.

Do klášterů jsme nešli.

Všechny kláštery jsme si prohlídli zvenku. Kluky tohle moc nebere a nás vlastně taky ne. Navíc je to davová psychóza. Takže ve chvíli, kdy začaly ke klášterům přijíždět první autobusy, jsme zvedli kotvy a vyrazili dál.

Grand Canyon Vikos Aoos

Další zastávkou na naší cestě do Albánie byl Grand Canyon v národním parku Vikos Aoos. Je to nejhlubší kaňon v Evropě. Skalní stěny jsou zde vysoké až 1000 metrů. Z vesničky Vikos je krásná vyhlídka na celý kaňon a navíc tady i skvěle vaří.

Teď už jsme chtěli jet přímo do Himare na naši oblíbenou pláž Livadh, ale ještě jsme cestou zastavili u vyhlášeného Albánského krasového pramene, který vyvěrá nedaleko města Gjirokastër.

Syri i Kalter

Křišťálově čistá voda zde tvoří kruhové jezírko, ze kterého vytéká řeka Bistrica. Samotný podzemní pramen se zatím nepovedlo probádat. Profesionální francouzští potápěči se dostali do hloubky 70 m, ale ani tak se nedostali na dno jezírka. Proud vody je tak silný, že se ho nepodařilo překonat. Když do něj kluci hodili kámen, tak ho voda vynesla ven…

Chtěli jsme ho vidět už loni, ale zastavila nás silná bouřka. Tak jsme se těšili, že letos to klapne. Klaplo to, ale…

Modré oko je turisticky velmi exponované místo a autobusy sem sypou další a další turisty. Zpočátku jsem tak měla pocit, že si budeme prohlížet a fotit spíš davy lidí… Prostor okolo jezírka je relativně malý a množství lidí docela dost kazí celkový zážitek. Nakonec se mi povedlo vychytat mezeru mezi dvěma zájezdy a vyfotit jezírko bez davů, jen s klukama.

Musím říct, že pokud se vám na dovolené zasteskne po davech, frontách a tlačenici, tak Modré oko je to pravé místo. Celou dobu, co jsme tam byli, jsem si v duchu zpívala Pokáčovo Rád chodím na poštu… Neznáte? Tak si ho určitě poslechněte.

Livadh beach

Večer už nás vítal kemp a ráno naše oblíbená pláž. Docela idylka, kdyby Kuba neměl pro změnu horečku. Někdo by to vzdal a vyrazil domů, u nás to ale nehrozí. Do stínu olivy jsme natáhli deku, elektrika v dosahu, WiFi taky, takže puberťák v pohodě a zbytek výpravy v moři.

Po pár dnech jsme se s Kubou rozhodli, že budeme horečku ignorovat, zahodíme teploměr a na léky kašleme. Kupodivu zmizela. Prostě si jí nikdo nevšímal, tak odešla sama. Kuba si s námi užíval moře, zůstával hodně ve stínu a večer už s námi chodil na dobroty.

Výlet lodí

V úterý jsme vyrazili na plavbu s Himara Nautica One a můžeme jen vřele doporučit. Na lodi nezvracel ani Maty, kterému obecně stačí i pár kilometrů autem. Takže to jde i s kinetózou. Plavba kolem pobřeží je úžasná. Kluci si zaskákali z lodi i ze skal, zkusili si řídit loď, prostě jsme si to parádně užili… I když se na nás nebe celou dobu výhružně mračilo.

Akce „sežeň brzdové destičky“

Večer jsme vyrazili do Himare na kebab a palačinky. Cestou jsme s hrůzou zjistili, že brzdové destičky jsou KO. Začala tedy záchranná akce „Sežeň v Albánii brzdové destičky, potřebujeme je zítra“. Díky Martě a Luigimu z Himara Nautica One se akce povedla a brzdové destičky jsme měli domluvené na zítřejší den ve Vlore.

Znamenalo to tedy přejet bez zadních brzd celé sedlo Llogaro, což je asi 1000 výškových metrů nahoru a potom 1000 výškových metrů dolů. Přežili jsme…

Ve Vlore jsme našli domluvený servis a už chybělo jen najít bankomat, abychom vybrali potřebné peníze na opravu, když… Filip vytáhl z kapsy 12 000 leků (tj asi 2500,-) s tím, že je to dárek od německých přátel z kempu. Hodně si oblíbili naše kluky a ti u nich trávili spoustu času. Nemají děti, a tak se slovy: „nemůžu být tvůj táta, ale můžu být tvůj dědeček“ předal Stefan Filipovi peníze a zakázal mu o tom říct dřív, než budeme u servisu. Věděl, že jinak bychom se vrátili.

Přiznám se bez mučení, dojalo mě to k slzám, a to i teď, když o tom píšu. Dobří lidé žijí všude na světě. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak bych mu to asi nevěřila.

Samotná oprava trvala asi čtvrt hodiny a všichni byli milí a ochotní. Auto opraveno, takže naše cesta může pokračovat. Dokonce se nemusíme vzdát žádného z cílů, kde bychom se chtěli cestou domů stavit. Zdržení je totiž úplně zanedbatelné.

Zátoka plameňáků bez plameňáků

Vydali jsme se do jen pár kilometrů vzdálené zátoky plameňáků Zvërnec. Byli jsme trochu zklamaní, protože plameňáci byli strašně daleko. Někdo by jim měl říct, že to od nich není úplně hezký, takhle se schovávat… Na ostrově je ale krásný kostel.

Berat, město tisíce oken

Vyrážíme tedy dál do Beratu, města tisíce oken. Je to krásné městečko, nad kterým leží i rozlehlá Beratská pevnost, která je stále obydlená a žije. Je to kouzelné místo a trochu nás mrzí, že nemáme víc času si město důkladně projít, ale kluci mají slíbené palačinky v Durres, a tak se nedá nic dělat.

Durres, aneb vzpomínka na loňský rok

Je pravda, že bez palačinek v Durres by to nebyla ta pravá Albánie, a tak další cesta vede sem. Loni nám tady Blahunkovi (tímto vám srdečně děkujeme) ukázali bezkonkurenční craperii a ani letos nezklamala. Po palačinkách jsme se prošli po pobřeží a rozloučili se s mořem. Další naše cesta už povede do vnitrozemí.

Mátová louka, jako z pohádky

V noci ještě přejíždíme k městu Skadar, kam dorážíme ve dvě hodiny ráno. V noci všechno vypadá horší než za světla, a tak trochu panikařím. Na místo free campingu, které jsem našla v mapách, projíždíme liduprázdnými ulicemi (co taky čekat ve dvě ráno), které vypadají jako z hororu. Jen tak ve srandě pronesu k Davidovi, že už tu chybí jen masový vrah….

Dál projíždíme cestou, která je komplet zasypaná odpadky. Kdyby bylo na mě, tak bychom se otočili a jeli odsud rychle pryč. Naštěstí David je nezmar a odpadky ho nezastavily. Po pár stech metrech dojíždíme na nádhernou, čistou, voňavou, mátovou louku.

Ta vůně se vůbec nedá popsat… Postavili jsme stan, přesunuli spící kluky do stanu a usnuli v omamné vůni máty.
Ráno jsme se probudili na kouzelné louce, kousek dál bučely krávy a ta máta… No k snídani byl mátový čaj.

Nasnídali jsme se, sbalili stan a vyrazili za dalším dobrodružstvím na zříceninu hradu Rozafa, který leží nad městem a má úctyhodou rozlohu 9 hektarů.

Po prohlídce jsme ve městě doplnili zásoby jídla a vyrazili na sever za dalším dobrodružstvím.

Montenegro (Černá Hora)

Naším dalším cílem byla Černá Hora a pohoří Durmitor.

Na začátek musím říct, že nám Černá Hora učarovala. Je to tak nádherná krajina, že by člověk mohl jen sedět a dívat se. Hodiny a hodiny. Asi v osm večer jsme dorazili na okraj Národního parku Durmitor a našli místo pro spaní. Když jsme vystoupili z auta, připadali jsme si trochu jako Kokosy na sněhu, když vylezli z letiště do vánice. Jen jsem čekala, kdo si na sebe oblíkne i tašku. Kvůli zimě a silnému větru to bylo druhé místo, kde jsme nepostavili stan a raději se zmuchlali do auta.

Ráno bylo všude zataženo a strašná zima. Vyrazili jsme dál a doufali, že se počasí umoudří… a trochu to klaplo. Vítr sice nezeslábl a celý den hodně silně foukalo, ale vylezlo sluníčko a tak jsme neumrzli. U hory Stožina (1905 m.n.m.) jsme si dali snídani a vyrazili vzhůru k vrcholu.

Když jsme dolezli nahoru na horu, připadala jsem si trochu jako Cimrmani na severním pólu: „Kamarádi, stálo to za to. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!“

Výhled byl nádherný a mátový čaj z máty z mátové louky byl po sestupu příjemnou odměnou. Projeli jsme si celé údolí Durmitoru a je tu vážně krásně. Vůbec se mi s údolím nechtělo loučit a kdybychom nemuseli domů, tak bychom tady určitě ještě zůstali…

Rozloučili jsme se západem slunce na Sluneční pyramidě

Naše cesta dál pokračovala do Bosny k Bosenským pyramidám. Už jsme tady byli kdysi bez kluků a chtěli jsme jim tohle místo ukázat. Je to místo plné pozitivní energie a my jsme sem dojeli přesně na západ slunce. Takže jsme se s posledním dnem dovolené rozloučili na vrcholu Sluneční pyramidy.

Odtud už nás čekala jen trochu (hodně) únavná cesta domů. Dorazili jsme v pořádku, jen teda i dneska po třech dnech doma je mi pořád zima… Tak doufám, že už si konečně zvyknu.

PS: Ani po čtrnácti dnech se to nelepší…

Už se těším na naší další cestu…