Už několikrát jsem přemýšlela o smyslu průměrného hodnocení ve školách. Dokud kluci chodili do školy, přišlo mi to jasné a normální. Umíš za jedna, neumíš za pět – výsledná za tři… OK.
Až po nějaké době, co jsme měli kluky doma, mi došlo, že onen motivační nástroj (tedy známky) je při tomto způsobu použití na nic.

Ano souhlasím s „jakýmsi“ hodnocením

Je asi jedno, jestli jsou to známky, smajlíci, body nebo slovní hodnocení, ALE je potřeba, aby fungovalo jen jako zpětná vazba. A to jak pro žáka (umím to/neumím to), tak pro učitele (vysvětlil jsem to dobře/nevysvětlil jsem to dobře).

Když jsme začali učit doma, potřebovala jsem si v sobě nastavit, jak to budeme mít my …. Známkováním/neznámkováním jsem se tedy začala zabývat hlouběji a vzpomněla jsem si na svoje školní léta. Přesně se mi vybavilo, jak když jsem dostala pětku (je jedno z čeho), tak jsem měla pocit, že už je to zbytečné se učit, že už stejně nemám šanci to opravit. Abych si opravila jednu pětku, musela bych dostat dalších osm jedniček. Pak teprve klesne průměr pod 1,5. Jak to ale udělat?

A jsme u té (ne)motivace…

Nemyslím si, že známky jako takové jsou špatný nástroj, jen se špatně používají…. Dovolím si ještě jednu vzpomínku. Tentokrát na učitele dějepisu na základní škole. On používal známky úplně jinak a kupodivu dosáhl toho, že celá třída perfektně uměla dějepis a nejhorší známka byla snad dvojka.

Jak to dokázal?

Kdykoli, kdokoliv dostal horší známku než jedničku, měl ji zapsanou jen tužkou. Pokud se nechal z daného tématu dobrovolně vyzkoušet (přesně jsme věděli z čeho budeme zkoušení) a uměl to na lepší známku, známka původní se vymazala a napsala se nová (lepší). To už je jiná motivace… A výsledek? Všichni uměli dějepis…

Tenhle způsob používáme s klukama doma. Je jedno, kolikrát jim to nešlo, kolikrát to zmastili nebo to nepochopili… důležitý je, jak to chápou ve chvíli uzavření známek za dané pololetí.
Když to vezmeme na příkladu, tak třeba matematika….

Za pololetí máme několik témat, která musíme z matematiky zvládnout. Každému tématu se věnujeme tak dlouho, jak je to potřeba. Vysvětlíme si postupy, vyzkoušíme to a pak je nechám samostatně počítat… Pokud to mají špatně, znamená to, že někde něco nedocvaklo… nic víc. Projdeme ten příklad, najdeme chybu a odstraníme ji. Žádný stres, žádná pětka, jen další pokus.

Těch pokusů mají neomezené množství, sami ale vědí, že si tím přidělávají práci. Známku „dávám“ (řeším si je jenom pro sebe), až když máme téma uzavřené – hotové. Hodnotím tedy, jak to zvládli, a ne jak dlouhá k tomu vedla cesta.

Nemusím nikde zohledňovat, kolikrát ten příklad vypočítal špatně nebo ho nevypočítal. Vnímám jen to, že ho umí spočítat dobře a hlavně, že perfektně chápe postup. To je pro mě to důležité.

Strach z chyb…

Velkou výhodou je, že nemusí mít strach dělat chyby – neovlivňuje to totiž jejich konečnou známku. Mohou tedy udělat chybu, najít ji a opravit. Myslím, že to je pro život k nezaplacení – chybami se člověk učí je lepší přístup, než kdo nic nedělá, nic nezkazí…Myslím si, že je obrovská škoda, že se takovýmto systémem neznámkuje i ve škole. Věřím, že možnost opravit si známku (nejenom zmírnit její dopad) by pro spoustu dětí bylo motivací.

Bohužel v hlavě slyším hlasy učitelů – to je ale nespravedlivé… Vždyť co chudák Anežka, Petřík nebo Davídek, kteří se tak snaží a mají jedničku hned napoprvé? Pro ty by bylo odměnou právě to, že mají jedničku hned napoprvé a nemusejí nic opravovat.

Mimochodem mě neskutečně štve, že všechny motivační plány, které ve školách jsou, jsou motivační jen pro nejlepší děti. Bohužel tak motivujeme právě ty, které to vůbec nepotřebují. Ty slabší totiž na červený puntík téměř nikdy nedosáhnou…