Přijímačky na střední… Pomoc!

Baru, jak se vaši kluci připravovali na střední? A prosím tě, jak pak zvládli ten přechod…

Ptáte se na to… Ptáte se mě na to hodně často… Je to asi jedna z nejčastějších otázek, kterou domškoláci s velkými dětmi dostávají…

A co pak? Jak jako půjde na střední? Jak zvládne přijímačky? Jak zvládne ten režim? Tak to vezmeme popořádku.

O tom, jak vybrat střední, už článek mám, tak o tom psát nebudu. Najdete ho tady: https://veselabara.cz/kam-na-stredni/.

Přihlášky odeslány, ale co teď?

Na střední školu nám už přešli všichni tři starší kluci. Přijímačky máme za sebou 4x. Nejstarší brouček si to pro velký úspěch zopakoval. Ve třeťáku odešel z původní střední a šel jinam (z umělecké na řemeslnou).

První přijímačky nejstaršího

Šel na umělecký obor, takže se ho státní přijímací zkoušky netýkaly. Proto tam taky šel, že jo. Nicméně bylo potřeba odevzdat portfolio, a to si potom u pohovoru „obhájit“. Je tedy dobré si zjistit, co přijímačky na umělku obnáší a přípravu nepodcenit. Namalovat třicet obrazů za dva měsíce není úplně sranda. Navíc je fajn si případně sehnat přípravný kurz. Často ho nabízí i samotné školy. Filip měl rok dopředu kurz kreslení, chodil na přípravný kurz školy a průběžně fotil a ty nejlepší fotky si ukládal do spešl složky.

Státní přijímačky… Děs v očích, hlavně těch mých!

U dvojky nás už čekaly klasické přijímačky… Aby to nebylo tak jednoduché, tak to bylo v covidu, takže jen jeden pokus, respirátory a zmatky.

Původně jsem Kubovi nakoupila spoustu přípravných materiálů – pracovní sešity od Taktiku, od Cermatu a vyhodila za ně nemalé peníze. Nakonec je Kuba vůbec nepoužíval. Možná zpočátku trochu. Možná bychom je využili víc, kdybychom nejeli celou základku tak trochu systémově. To znamená, že všechnu látku, která je v přijímačkách, jsme poctivě probrali… Jo, je to přesně ta část učiva, kterou by člověk úplně nejraději vynechal…

Co ale fungovalo, a nakonec se osvědčilo jako nejúčinnější postup?

Psaní testů do Cermatu. To jsem vám pomohla, že jo. Ale fakt. Od pololetí se Kuba vůbec neučil (všechno jsme pak v pohodě stihli po přijímačkách) a psal jen testy. Na stránkách Cermatu je jich hodně, a tak je na čem procvičovat. Začali jsme těmi nejstaršími (jsou nejjednodušší). Pro každý rok je tam vzorový test a pak test pro první pokus a pro druhý pokus. Takže tři testy za rok…

Postup byl následující. Kuba si ráno napsal v časovém limitu oba testy (češtinu i matiku). Zapisoval do archů, vše jako by je psal na čisto. Potom jsme testy prošli, opravili a spočítali body. Odpoledne jsme pak procházeli, kde měl chyby, počítali ty příklady, které měl špatně a procházeli češtinu… Doplňovali jsme to, kde měl mezery…

Ale hlavně si Kuba určil, co má a co nemá smysl dělat. Jsou totiž cvičení, kde křížkováním získá spoustu bodů a je to rychlé… A pak jsou tam cvičení, která zaberou spoustu času, správnost je nejistá, a je za ně málo bodů. Tohle mi přišlo jako úplně klíčové…

Po tom, co Kuba napsal všechny dostupné testy, věděl přesně:

• jak pracovat se zadáním
• jak vyplňovat archy
• která cvičení udělat první
• co si nechat nakonec
• a co může vypustit

Přijde mi důležité říct, že ty testy jsou pořád „stejné“. V matice jsou stejné typy příkladů a mají stejné pořadí. Stejně tak v češtině…

Práce se samotnými archy je specifická. A věřím, že pokud je dítě vidí u přijímaček poprvé, případně podruhé v životě, musí to být dost stres. To, že s nimi umí pracovat rutinně a je na ně zvyklé, mu dává cenný čas, kterého není úplně moc.

Přijímačky pak Kuba udělal s prstem v nose… Stejně se pak připravovali Luky a Filip (na druhou střední školu). A oba úspěšně.

A taky se Kuba úplně stejně připravoval na státní část maturity, kde na studentíky čekají typově úplně stejné testy.

Informace pod čarou… Ty testy jsou fakt peklo a vůbec nezohledňují specifika jednotlivých středních škol…

K těm dalším otázkám k přechodu z domoškoly na střední…

Já na ně strašně nerada odpovídám. Asi proto, že se pořád opakují.

Jak bych to jenom… Důležité je si říct, že kluci nebyli zavření doma ve skříni. Fakt ne. Takže normálně chodili ven, měli a mají kamarády, jezdili a jezdí na tábory, soustředění, chodí do restaurací, jezdí s námi do zahraničí, a tak. Prostě nejsou to zvířátka, která jsme vytáhli z pralesa…

Vstup na střední v patnácti letech rozhodně není o nic složitější, než vstup do první třídy v šesti letech. Zajímavé je, že tam o ty děti nikdo obavy nemá.

Troufnu si tvrdit, že vstup na střední je o dost jednodušší. Nejen že už si „děti“ nepotřebují hrát, běhat a prát se, ale zpravidla jdou na školu, kterou si samy vybraly. Je to jejich volba. Ostatní „děti“ ve třídě mají podobné zájmy… To že v hodinách musí sedět, mlčet a dělat to, co se po nich chce, klukům vůbec nedělalo problém. Začlenili se do kolektivu a nikdo by nepoznal, že do školy chodili jen kdysi na začátku základky… Ono je fakt důležitý si uvědomit, že už to nejsou „děti“, ale téměř hotoví dospěláci, kteří umí vnímat okolí a chápou, jak je potřeba se chovat…

Přestup ani režim klukům nedělal problém, jen si museli zvyknout na to, že musí ráno vstávat.

Myslím, že otázky podobného rázu vychází z představy, že domškolák běhá po lese, chytá motýly a žije zcela odstřižený od reality a „normální“ společnosti. Ale tak to není, alespoň ve většině případů.

Všem, kdo se chystají k přijímačkám držíme palce, ať se dostanou na svou vysněnou školu. A taky, ať se naplní vaše očekávání a na střední se vám líbí…

My už se dvakrát spálili a Filip a Luky školu v průběhu studia měnili… Tak jenom info pro vás. I to jde. Přestup mezi školama je častý a pokud mají kapacity, není to problém. Tak jen, že není potřeba zůstávat někde, kde se dítě trápí. Filip přestupem ztratil čtyři roky. Občas si kvůli tomu drbe hlavu, ale nový obor ho fakt baví, takže je ve výsledku rád.