Je těžké určit, co je na domácím vzdělávání nejlepší. Každý to může vnímat jinak. A rozdíl bude nejen mezi jednotlivými rodinami, ale i mezi jednotlivými členy rodiny.

Kdybyste se zeptali našich kluků?

Pro naše kluky je to jednoznačně to, že nemusejí vstávat. No pak dlouho nic, a za tím to, že se můžou učit tak, jak je to pro ně nejpříjemnější.

A jak to mám já?

Tuhle desítku jsem tvořila průběžně, jak ke mně přicházela. Znáte ji z krátkých postů na FB a Instagramu. Zpětně mi ale přišlo líto, že tam není všechno. Že bych k tomu ještě něco dopsala. No, a tak v mojí hlavě vznikl tenhle článek.

Těch deset „výhod“ nevznikalo tak, že bych si sedla a sepsala je. Psala jsem je v momentech, kdy ke mně přišly v praxi. Tak jak jsme spolu pracovali nebo prostě žili.
Rozhodně tedy pořadí není od nejvíc po nejmíň. Myslím, že každé z těch pozitiv má pro nás nezastupitelnou funkci a tvoří tak celý obraz naší domoškoly.

A rozhodně nejsou všechny

Určitě to nejsou všechny výhody domácího vzdělávání. Stačí se trochu zamyslet a vychrlila bych jich klidně dalších deset. Třeba to ranní vstávání… Ale nemyslím, že je to potřeba.
Pro zamyšlení a případné pochopení toho, proč někdo učí doma, těch deset určitě stačí…

Tak hurá na ně

Svoboda

Co vnímám jako nejlepší na domácím vzdělávání? Svobodu… Obrovskou svobodu dělat si věci po svém.

Určujeme si sami

Žádné hodiny sezení nad tím, co už dávno umí… Ale ani pokračování bez pochopení…
Výlety v době, kdy je všude volno. A spousta společně stráveného času…

Ano, svoboda nás dennodenně provází na naší domoškolácké cestě. Z mého pohledu je svoboda to nejvíc, co může člověk získat. Ze života nám tak zmizela spousta musíš. Proti tomu přibylo mnoho chceš. Člověku se kupodivu pracuje mnohem líp, když to chce mít hotové, místo musí to mít hotové…

Jakákoli forma svobody je pro mě něco, čeho si nade vše vážím a co bych nikdy za nic nevyměnila.

Samostatnost

Dlouho jsem přemýšlela, co je pro mě číslem dvě v domácím vzdělávání…

Adeptů bylo víc, ale nakonec se pomyslným vítězem stala samostatnost.

Po přechodu na domoškolu jsem zjistila, že kluci neumí absolutně samostatně myslet… Čekali, co jim nadiktuju, řeknu nebo ukážu. Když jsem jim řekla, že povídat a ukazovat budou teď oni mně, byli trochu v šoku…

Jde jim to čím dál líp a mě baví sledovat, jak Maty (netknutý školkou) má na všechno svůj názor a nebojí se ho říct…

Takže naším číslem dvě je samostatnost… Máte to stejně, podobně nebo byste na druhý stupínek dali něco jiného?

Samostatnost je něco na čem systematicky pracuju celou dobu, co jsou kluci doma. Přijde mi pro život neskutečně důležitá.

Chci, aby kluci uměli samostatně myslet, konat a rozhodovat se. K tomu patří i kritické myšlení, které je z mého pohledu v dnešní době internetu a fake news nutností.

Spolupráce

Číslo tři si ke mně našlo cestu samo u dnešní snídaně.

Když jsem přišla ráno do kuchyně, kluci už seděli u snídaně a hráli šachy…

Spolupráce je pro mě obrovsky důležitá a v dnešní soutěžící a porovnávající společnosti není lehké k ní vést.

Naši kluci od nás pořád poslouchají, že každý z nich má jiné silné stránky, a když se spojí, budou obrovsky silný team… Někdy to funguje, jindy se řežou jako koně… Ale spolupráce je čím dál víc.

Je pro mě obrovsky důležité, abychom jako rodina táhli za jeden provaz a spolupracovali. Dokud kluci chodili do školy, tak to vůbec nefungovalo. Od té doby, co jsou doma, je to pořád lepší a lepší.

Samozřejmě, že i soutěživost (ta zdravá) je v životě důležitá, ale myslím, že stačí, když zůstane ve sportu.

Neskutečně mě vytáčí neustálé porovnávání, když poslouchám děti, jak se mezi sebou baví. Já mám lepší telefon než ty a my máme lepší auto a tamten má lepší kolo… Je mi z toho smutno.

Kluky vedeme k tomu, že věci nejsou důležité a jenom nám zpříjemňují a zjednodušují život. Že věci z nás nedělají lepší lidi. Že je důležité vidět na ostatních jejich silné stránky.

O to víc mě pak mrzí, když jim nedokážu poradit, jak se bránit, když jim někdo předhazuje, že jsou horší jenom proto, že něco nemají. Třeba televizi v pokojíčku.

Efektivita práce

Čtvrtá výhoda? U nás je to určitě efektivita práce.

Když jsme se rozhodovali o domácím vzdělávání, tak jsem se strašně bála, že to nebudeme stíhat. Však kolik času nám zabraly jenom úkoly nebo dopisování, když byli kluci nemocní…

Nevěřila jsem, že to může být jinak…

Práce jeden na jednoho nebo i samostatná práce jednoho, je rychlejší asi o milion procent…

Kdysi jsem někde četla, že dítě v běžné třídě stihne za jednu hodinu spočítat asi pět příkladů, přečíst tři věty nebo přeložit osm slovíček… Zbytek doby čeká, kouká z okna, nudí se a nedává pozor!

Když se učíme doma, tak musí všechno dělat sami, a tak za hodinu udělají klidně dvě lekce angličtiny, pět listů s příklady nebo celou kapitolu v dějáku… Je to vážně hukot. A to u toho ještě stihnou koukat z okna, svačit a v nestřežených chvílích hrát na mobilu.

Navíc nemusíme čekat, až to pochopí ostatní a v případě, že to zvládnou za pár minut, můžeme pokračovat klidně dál…

Učení nám tak zabírá mnohem míň času, než jsem si dokázala představit v nejodvážnějších snech…

Z praxe mám zjištěno, že se celé pololetí dá zvládnout za jeden měsíc. Udělali jsme to tak, když jsem se učila na státnice a vzdělávání kluků odsunula na druhou kolej. Dělali si sami prezentace a pracovní listy, ale většinu jsme udělali společně po mých státnicích. Fakt nám stačil měsíc… Samozřejmě je to potom hukot.

Pravda

Pravda vždy zvítězí nad lží a nenávistí…

Původně měla být pětka úplně jiná, ale vzhledem k tomu, co posledních pár dnů prožívám, byla odsunuta až na šesté místo…

Posledních pár dnů na mě dolehla blbá nálada. Asi i trochu únava a splín… Pocit, že vůbec nic, co dělám nedává smysl…

Kluci to prožívají se mnou, nic jiného jim nezbývá. Nejdřív mi to bylo líto, ale dnes mi došlo, že jsem vlastně ráda.

Co jsou kluci doma, žijeme mnohem víc v pravdě a oPRRAVDOvě… Člověk se nemůže tvářit celý den v poho, když není v poho. Nejde to. A tak mnohem víc vnímáme, jak je těm kolem nás (nemůžeme se schovat za falešný úsměv ani za pracovní povinnosti). Všechno je tak trochu průhledný…

Myslím, že budoucí nevěsty mi jednou poděkují. Už teď kluci vědí, že jsou dny, kdy je lepší mi z bezpečné vzdálenosti hodit tabulku čokolády, nalít skleničku vína a odplížit se do bezpečí.

Když jsme spolu pořád, tak klam nikomu neprojde, a když, tak jen na chvilku.

To, že můžu být s klukama pravdivá, je super luxus. Nemusím hrát supermámu, supermana ani superwoman… Prostě jsem to já, když se směju i když pláču.

A navíc Maty nikdy nezklame…: Maty myslíš, že jsem v něčem dobrá? Hmmm asi jo, ale já tě naučím super parkourový triky, a to pak budeš fakt dobrá…

Tak tohle byl úplně nejkontroverznější bod. Vůbec mě nenapadlo, že by to někdo mohl vzít osobně. Samozřejmě chápu, že v pravdě žije velká spousta rodin. My to tak měli taky i v době, kdy kluci chodili do školy, ale…

Všichni, kdo už nějaký ten pátek učí doma mi dají za pravdu, že to po pěti letech téměř pořád spolu má úplně jiný grády. Nedá se to vysvětlit ani popsat, to se prostě musí zažít.

Individuální přístup

Individuální přístup je další z ohromných bonusů domoškoly.

Mám doma čtyři vzorky (není to moc, ale ani málo) a každý z nich má úplně jiné potřeby… To, co jednomu vysvětlím tak, musím druhému vysvětlovat jinak… Jeden potřebuje názornost, druhý logiku, třetí u toho potřebuje stát na hlavě, čtvrtý se zatím úplně neprofiluje, jen potřebuje mít všechno hned…

A ještě z jiného pohledu. Jednomu jde zeměpis, ale nesnáší matiku, druhý miluje matiku, ale nenávidí angličtinu, třetí miluje angličtinu, ale hlavně po mně nechtějte, abych psal, čtvrtý počítá všechno, co mu přijde pod ruku, ale s pastelkama si pořád spíš vyká…

Ve škole to není jinak. Ve třídě je 20 dětí a každé je jiné… Jinak rychle chápe, baví ho něco jiného, na něco je nadané, něco ho neba… A výuku, tak jak probíhá v klasických školách nejde přizpůsobit všem, a já to chápu… I když je to škoda.

Spoustu věcí tak děti nepochopí. Ne proto, že by byly hloupé, ale potřebovaly by to vysvětlit jinak. Jiné děti se pak ve škole nudí a pak tak trochu zlobí… No nic, to určitě znáte.

Oproti tomu doma můžu všechno přizpůsobit potřebám kluků. Včetně toho, že Luky u dějepisu stojí na hlavě, Kuba potřebuje klid a Maty, aby to byla aspoň trochu sranda.

Navíc, když je něco pro někoho těžké, tak se to dá projít všemi možnými způsoby a věnovat se tomu tak dlouho, jak je potřeba. Nevznikají pak chatrné základy, na kterých se těžko staví.

Rozmanitost

Jednou jsem slyšela pěknou hlášku… Miluju tu rozmanitost v naší rodině, každý den mě na*ere někdo jiný (konec citace).

Člověku by se mohlo zdát, že s nástupem domácího vzdělávání začnou být všechny dny stejné. A postupně i nudné.

Ráno vstát, snídaně, učit se podle „rozvrhu“, oběd, učení, volno, trénink, večeře, spát. A další den znovu a znovu a znovu.

Ve skutečnosti to tak vůbec není. Každý den je jiný. A vždycky přesně odráží náladu, s kterou se probouzíme.

Už společná snídaně dává tušit, jak bude den vypadat…

Často se mě ptáte, jak vypadá takový náš den, a pro mě je hrozně těžký na to odpovídat. Pokaždé jinak. A možná díky té různorodosti mě to i po pěti letech baví.

Třeba dnešek se nesl v duchu parkování aut do garáže a razítkování písmenek, Říma a gladiátorských zápasů, lidského těla a angličtiny.

A zítra? Bůhví, s jakou náladou se probudíme. A proto je mou sedmičkou rozmanitost.

Dalo by se říct, že je to mladší ségra svobody. Tím, že si můžeme dělat věci jak chceme, můžou být naše dny rozmanité. Kluci si sami volí, čemu se budou ten den věnovat a ten výběr samozřejmě vychází i z toho, na co mají náladu.

Práce s chybou

Číslo osm… Ale stejně tak by si zasloužila jedničku!

Práce s chybou je v domoškole přesně opačná než v klasické škole…

Víte proč?

Ve škole, když dítě udělá chybu, dostane špatnou známku. Tu známku si může opravit, ale když dostane poprvé pětku a podruhé jedničku, výsledná známka je za tři. A to i přesto, že už to umí za jedna…

Výsledek je strach z chyby. A často i postup „kdo nic nedělá, nic nezkazí…“

A to je obrovská škoda, protože často mlčí, i když znají správnou odpověď, jen si nejsou úplně jisté. Strach z toho, že se spletou, případně se jim ještě budou všichni smát, je podle mě špatný pán a rozhodně nepomáhá učení…

Proti tomu v domoškole, kde je přezkoušení v pololetí, jsou děti hodnocené za finální znalosti a dovednosti. Je jedno, kolikrát danou látku v průběhu pololetí nezvládnou. Důležité je, jak to nakonec umí …

Výsledek? Nebojí se dělat chyby. Klidně řeknou nebo napíšou svůj názor, i když je možná špatně.

Nad chybami diskutujeme, hledáme příčinu a učíme se z nich… Platí tu beze zbytku, že „chybama se člověk učí“…

Pro mě je chyba jednoznačně nejlepší učitel…

Napsala jsem na tohle téma celý článek.
Přečíst si ho můžete tady>> https://veselabara.cz/dovolme-detem-delat-chyby/
A vlastně i tady>> https://veselabara.cz/prumerne-hodnoceni/

Komunikace

Dneska jsem vyplňovala informace pro studentskou práci o domácím vzdělávání a došlo mi, že zrovna v komunikaci je tohle škola jako hrom. Jsme pořád spolu a vlastně pořád musíme něco řešit.

Ten potřebuje klid, ten se chce koukat na pohádky, ten chce poslouchat hudbu a já chci pohodu… Občas si připadám jako ďáblův advokát.

Je nás hodně, ale myslím, že i kdybychom měli jedináčka, bylo by to stejné.

Jsme spolu celé dny a vlastně pořád musíme hledat win-win řešení (v našem případě win-win-win-win-win-win).

Je potřeba umět si prosadit svoje, ale zároveň respektovat ostatní…

Je to moje odpověď na otázku: A jak se naučí komunikovat? No tím, že místo toho, aby celý den mlčeli v lavicích, prostě komunikují.

Doma, venku, kdekoliv…

Prostě není potřeba, aby byli ticho. Můžou mluvit pořád, i když bych si občas přála, aby mlčeli. Svoji práci si musí obhájit, a to hned dvakrát. Poprvé přede mnou a podruhé před učiteli při přezkoušení. A že to není zadarmo.

Je to náročnější, než jen napsat test a pak si počkat na lepší nebo horší známku. Nemůžou opisovat, nejde si tipnout, aby svojí práci obhájili, musí tomu skutečně rozumět a obhájit si to při osobní komunikaci. Většinou nestačí jen správná odpověď.

Žádné vši

Tak tenhle bod jsem psala tak trochu s nadsázkou. Jak jsem psala už na začátku, mohlo by těch bodů být klidně 20, 30 a možná bych jich vykoumala i 100.

Proč tedy zrovna vši?

Narazila jsem totiž na obrázek Kuby, kde je právě kvůli vším ostříhaný téměř dohola. Než aby musel hodiny sedět u vybírání, radši se nechal ostříhat.
Upřímně jsem si v tu chvíli říkala, díky bohu za to, že tohle už nemáme…

Kromě vší se tenhle bod týká všech různých nemocí, rýmiček, kašlů a tak.

Kdo má děti školkou nebo školou povinné, tak ví, jakou šíleností vši jsou!

K tomu, abych měla osypky, začala mě svědit hlava a zmocnila se mě hrůza, stačil nevinný vzkaz v žákovské knížce: „Ve škole se vyskytly vši, prosím o kontrolu…“

Ten nosili kluci docela pravidelně a k tomu vši aspoň 2x do roka.

Kdo to zažil, tomu nemusím vyprávět, co obnáší odvšivení tří naštěstí kluků s krátkými vlasy.

Pro ostatní… Začne to tím že v lékárně zanecháte čtvrt výplaty, aplikujete přípravky na hlavy všech členů domácnosti… Mezitím, co čekáte, až přípravek ta hnusná stvoření zabije, svlíknete všechno povlečení, posbíráte oblečení, čepice plyšáky, polštáře, deky a všechno možné, co se dá vyprat a začnete prát. Přitom se bojíte, že z toho, co se nevešlo do první várky vši utečou.

Poctivě vyberete z hlavy všechny vši a hnidy a modlíte se, aby byly skutečně všechny… Každá hlava je práce na několik hodin.

Ve tři ráno je hotovo a vy se modlíte, že nikde nic nezůstalo… Aspoň teda já, protože jestli mám z něčeho hrůzu a fakt se toho štítím, jsou to vši!

Pro ty z vás, koho se to z jakéhokoli důvodu týká, doporučuji mátovou vodu od Dědka kořenáře. Stačí dát trochu na hranu vlasů vzadu a kolem uší a máte klid. Vším totiž máta vadí… Zachránila mi zdravý rozum. Fakt je kluci od té doby nedonesli.

No a co jsme doma, už máme klid a nepotřebujeme ani mátu…

Mimochodem, celou dobu, co to píšu se drbu ve vlasech…

Nejen výhody

Samozřejmě nemá domácí vzdělávání jen výhody. Nic není jen bílé. Jen já se tedy snažím i na těch nevýhodách najít to dobré a vytvářet z nich výhody.

O nevýhodách a o tom, jak je využít ve svůj prospěch, zase někdy příště.