Poslední tři týdny před přezkoušením jsou pro nás vždycky hodně náročné. Nemusí to tak mít každý, ale my to tak máme.

Období velkých projektů a prezentací

Dlouho jsem přemýšlela, proč je to takhle před každým přezkoušením. Proč vlastně ty prezentace neděláme průběžně celé pololetí? Bylo by to přece daleko pohodlnější. Práci bychom si mohli rozložit a já bych se třeba i trochu vyspala.

Tak proč zase?

Letos jsem na tuhle otázku konečně našla odpověď. Tyhle prezentace kluci vlastně dělají z toho, co je v daném předmětu zaujalo nejvíc. No, a to zjistí, až když ho projdou celý… až když dojdou na konec. Takže je náš postup vlastně logický. Teda je logický při tom systému, který máme. O něm si můžete přečíst v mém eBooku Domácí vzdělávání – jak na to?.

Co ještě chybí?

Na poslední chvíli vždycky ještě honíme, co nám kde schází. Pár obrázků do výtvarky, něco do hudebky, fotky do těláku a nakonec ještě kontrola, jestli někde něco nechybí. Vždycky chybí… Zapomenutá prezentace v počítači, kterou nikdo nevytisknul, nebo připravené podklady, které někdo pozapomněl dotáhnout do finiše.

Už jen den do přezkoušení…

Pocity paniky vystřídal pocit klidu. Už vím, že víc stihnout nemůžeme. Všechno jsme připravili tak nejlíp, jak jsme byli schopní. Teď už je to jen na klucích. Co prodají, prodají, co ne to holt nebude. Vím, že propadnutí nehrozí a ani na čtyřky to rozhodně není. Jak už jsem psala v minulém článku, je důležité myslet na to, že jednička není jedinou známkou.

Je to tady…

Nezvyklé ranní vstávání, snídaně, hezké oblečení, ještě vyčistit zuby a jedeme. Cesta je tentokrát zdlouhavá a náročná. Z D1 se stává hned od rána parkoviště, a tak se jí obloukem vyhýbáme (pořádným obloukem).

Po cestě potkáváme snad všechny brzdy světa. Pánové to zhodnotili tak, že už nám chybí potkat jen ponorku a parník…

Jsme tu

I přes všechna zdržení kupodivu včas. Kluci odchází k jednotlivým učitelům a já nasávám úžasnou pohodovou atmosféru, která je ve vzduchu. Žádný stres ani nervozita (no nervozita možná trochu). Všichni jsou usměvaví, klidní a příjemní – jako vždycky. Ani nevím, proč mě to ještě po těch letech překvapuje.

Teď už to jen prodat…

Pro nás probíhá přezkoušení zcela tradičně. Luky nepouští paní učitelku moc ke slovu, a ta se tak dozví i to, co vůbec vědět nechtěla. Filip prodá i to co vůbec neumí – pořád mě tím překvapuje (jen u matiky to nefunguje, a tak se trochu zapotí, ale nakonec má bez problémů dvojku). Kuba je jediný, kdo tohle neumí, ale i tak to zvládá na pohodu.

Letos super nejlepší fyzika

Nejvíc jsme se letos pobavili u fyziky (kluci mají nového učitele). Fakt bych neřekla, že u fyziky může být taková sranda. Za domácí úkol ještě dostali zjistit, jaká je sedmá barva duhy… Víte to? Znovu jsem si ověřila, že všechno je vážně jen o lidech a každý předmět může být skvělý – i fyzika.

Tak trochu s nádechem nostalgie

Jak už jsem psala, bylo tohle přezkoušení pro Filipa poslední. Dojetí bylo znát nejen u Filipa, ale i u učitelů, kterým přivezl na rozloučenou čokolády přebalené fotkou, kterou fotil a jednoduchým nápisem děkuji.

Je to za námi

Stejně jako každý rok, to nakonec hrozně rychle uteklo. Hotovo, splněno, odevzdáno… Pocit úlevy a radosti. Teď už jen tradiční pozdní oběd v motorestu Samota, cesta domů a…

Máme prázdniny…