Nechat děti dělat chyby je myšlenka, která mě provází celou výchovou a vzděláváním kluků už od začátku. Vždycky mi přišlo lepší, aby upadli a věděli, že to bolí, než abych je pořád někde chytala… Z mého pohledu je lepší padat z menší výšky a vědět, že to bolí, než potom spadnout z koruny stromu, protože mě doteď vždycky chytala maminka…

Padáním ze stromu nebo z prolézaček to ale jen začíná. Je to totiž způsob, kterým děti učíme, aby spoléhaly samy na sebe, a ne na ostatní. Myslím, že v rámci pohybových aktivit se v tomto přístupu většinou shodneme (i když některé maminky trochu chytají).

Už ve školce se to mění

Už ze školky kluci chodili s tím, že tohle nemůžou, tamto nesmí, protože by to pak mohly dělat i ostatní děti (třeba ručkovat na prolézačce) a ty by u toho mohly spadnout. Tady to začíná – bezpečnost především. Já tomu rozumím… Paní učitelka tam má třicet dětí, je na ně sama a kdo je má uhlídat, když se navíc pořád hýbou.

Jeden se chce klouzat na klouzačce, druhý houpat, třetí stavět z písku a další panebože jezdit na koloběžce. A samozřejmě nejde je všechny uhlídat, aby nespadly nebo se neodřely.

Když jsem chodila do školky já, měli jsme na zahradě paradoxně daleko „nebezpečnější“ prolézačky a zároveň daleko větší volnost. Odřené koleno nebo bouli na hlavě nikdo nebral jako neštěstí.

Nejdůležitější na tom ale je, že jsme se s každou boulí a s každým odřeným kolenem něco naučili. Ještě se neudržím, tam zatím nevylezu, takhle rychle jet do zatáčky nemůžu… Každá chyba se nám dostala doslova pod kůži a posunula nás dál. Dál v sebepoznávání, v poznání vlastních schopností a dovedností. Zároveň nás to posouvalo a motivovalo k tomu, abychom se zlepšovali.

Jak to souvisí se školou?

Velmi úzce. Ve vzdělávání, tak jak funguje se chybovat nesmí. Každá chyba znamená špatnou známku. Špatná známka znamená strach…

Děti se bojí dělat chyby

Přitom nám už od mala říkali neboj, to se naučíš – žádný učený z nebe nespadl!

A také (aspoň mně) rodiče často říkali, že chybami se člověk učí. Aby ne, je to totiž ta nejpřirozenější cesta, jak se něco naučit. Aha málo cukru, moc soli, malá rychlost, velká výška, sakra, to jsem nestihla…

Strach je špatný učitel

Na rozdíl od běžného života je ve škole chybovat špatné. Každá chyba je trestána špatnou známkou a místo motivace to v dětech probouzí jen strach. Strach z další chyby… Strach z další špatné známky. To je ale obrovská škoda. Místo toho, abychom chyby použili jako zpětnou vazbu a skvělý způsob, jak se posunout dál, z nich děláme strašáka.

Zrovna dneska mi přinesl Luky jen napůl vyplněný test z matiky (zjišťovali jsme společně, co si z loňska pamatuje a co zapomněl). Když jsem se ho zeptala, proč ta cvičení neudělal, tak odpověď byla prostá: „Bál jsem se, že to udělám špatně!“

Úplně mě to zamrzelo, ani po těch letech doma ten strach nezmizel. Říkám mu, vždyť chyby nevadí, jen si to spolu projdeme, jako vždycky. A jeho odpověď? A jo vlastně… Sebral mi list a celý ho během chvíle dopsal (téměř bez chyb).

S tímhle tématem úzce souvisí i průměrné hodnocení, o kterém jsem už psala – tady si ten článek můžete přečíst>>  Každá drobná chyba se totiž počítá, každá chyba ovlivňuje konečné hodnocení, a v tom vidím ten zásadní problém. Ten hlavní zdroj strachu.

Zase ty známky

Vždyť, když udělám chybu, tak se můžu s jedničkou na vysvědčení rozloučit. Pak se divíme, že děti radši sedí a mlčí, než by riskovaly, že odpoví špatně, i když správnou odpověď znají. Chybí jim jen stoprocentní jistota.

Přitom učit se z vlastních chyb je ten nejpřirozenější proces.

A vlastně nás to neovlivňuje jen, když jsme ve škole. Ovlivňuje nás to na celý další život. Často nás totiž jako dospělé brzdí v rozhodování to, že se bojíme udělat chybu, přiznat, že něco neznáme nebo se zeptat, když něco nevíme.