Pro ty, kdo nás neznají… V domácím vzdělávání se pohybujeme už deset let. Domškolou prošli naši tři starší kluci. (Všichni šli dál studovat na střední školu. Dvojka letos nastupuje na vysokou.) Benjamínek (čtyřka) je stále v procesu základky. Od září nás doma čeká pátá třída.
Poslední dobou se ke mně dostává spousta vyhraněných článků, které vyzdvihují některý ze způsobů vzdělávání a ostatní v lepším případě haní. Komentáře pod nimi jsou často ještě extrémnější… Pro spoustu lidí to může být nejen matoucí, ale i zraňující. Přináší nám totiž pocit, že něco děláme špatně. Že pro naše děti neděláme dost…
Čtu často o tom, že jedinou správnou cestou je unschooling a kdo ho svým dětem nedopřeje, traumatizuje je. Děti potřebují volnost, hru a svobodu…
Neméně často čtu o druhém extrému. Jedinou správnou cestou je klasická škola. A pokud by se dala zařídit i šikana, bylo by to ideální. Domácí vzdělávání totiž umetá dětem cestičku. Děti potřebují být vystavené tlaku, stresu a nepohodlí… Však život se s nimi mazlit nebude. V práci taky budou muset dělat, co je nebaví. A navíc, my jsme školu taky přežili, tak jakýpak copak.
Jedno mají ty články společné. Pocit pisatelů, že jejich cesta je ta jediná správná.
Neexistuje jediná správná cesta. Každé dítě je jiné. Má jiné kvality, problémy, jinou odolnost i povahu. Stejně tak je jedinečná každá rodina. A i v té rodině se situace v čase stále mění.
My jsme doma učili/učíme z různých důvodů všechny kluky. A každému z nich vyhovoval trochu jiný přístup. Tedy ani v jedné domácnosti jsme se neshodli na jednom univerzálním přístupu v rámci domoškoly. Jednička (vzhledem k poruše pozornosti) potřeboval stálý dohled, jasně definovanou práci, potřeboval si povídat… Dvojce jsme hodně věcí četli (dyslektik), hledal si videa, poslouchal audioknihy. Trojka dělal raději projekty než pracovní listy. A benjamínek? Ten zase podlehl jednoduchosti a rychlosti pracovních listů, které kombinuje s „velkými“ projekty na témata, která ho zaujmou. Navíc se to u všech dost měnilo i v průběhu celé základky.
Chci tím říct, že neexistuje jeden správný způsob, jedna dokonalá cesta, po které by měli jít všichni.
My třeba máme 5x špatnou zkušenost s klasickou základkou. Davi se dost trápil, mně bylo každé ráno špatně a školu jsem vyloženě nesnášela, jednička narazil kvůli poruše pozornosti na druhém stupni, dvojka s dyslexií a šikanou ze strany učitelky odmítal chodit do školy, trojku škola přestala bavit hned druhý den v první třídě. U čtyřky jsme to už raději nezkoušeli…
Stejně jako je každá z možností pro někoho skvělá, pro druhého může být nepřijatelná… Každý způsob vzdělávání má svá pro a svá proti. Každý si podle svých možností, preferencí a potřeb musíme vybrat tu svoji cestu. Občas si musíme vysekat průchod v džungli nebo najít kompromis. Žádná z cest nevede jen po louce zalité sluncem, kde jednorožci prdí duhu. Na každé cestě jsou otravné krpály, temná údolí a pouštní úseky, kde nejen nám, rodičům dochází dech.
Není jednoduché rozhodovat o vzdělávání vlastních dětí… Může jim to totiž velmi zásadně ovlivnit celý život. A tak se všichni snažíme v rámci vlastních možností a doufáme, že varianta, kterou jsme vybrali, bude pro naše poklady ta správná. Že jim umožní stát se nejlepší verzí sebe sama, pomůže najít silné stránky, a tak i práci, která jim jednou půjde a bude je bavit.
Buďme ale, prosím, tolerantní a respektující k tomu, že to někdo může mít jinak. Že to, že je naše cesta ideální pro nás, ještě neznamená, že je vhodná pro každého. Můžeme být inspirací pro ty, kdo cestu hledají. Ale je důležité si uvědomit, že každý má právo volby. A to, že jde jinou cestou neznamená, že pro svoje děti nedělá maximum.
Umožňuje dětem najít jejich silné a slabé stránky. Při správném uchopení dokážou ty děti zázraky. Je to nejpřirozenější způsob učení. Děti se věnují tomu, co je zrovna zajímá a tím pádem jim to jde. Je to velká svoboda a zároveň i zodpovědnost.
ALE jsou děti (i dospělí), kteří potřebují nějaký řád. Když ho nemají, mají tendenci se jaksi rozpliznout – nedělat nic. Moc velký výběr možností není pro každého motivační… Naši kluci by touhle cestou zůstali pravděpodobně negramotní, a to není cesta, kterou bych jim přála.
Propojuje rodinu. Je nekonečně mnoho možností, jak ho pro sebe pojmout. Děti se můžou učit způsobem, který je pro ně nejvýhodnější. Můžou jít vlastním tempem (rychleji tam, kde jim to jde, pomaleji, tam kde to dře). My se domškolou zbavili šikany, stresu a získali jsme svobodu a spoustu času třeba na cestování a sport.
ALE ani tahle cesta není pro každého. Často se opakuje fráze, že domoškola je vhodná pro všechny děti, ale není pro všechny rodiče. Ale já s ní nesouhlasím. Jsou děti, kterým to doma nesedne a do školy se vrátí. Jsou děti, které jsou ve škole spokojené a učit doma by se ani nechtěly. Je spousta rodin, kde to není organizačně proveditelné… Je hezké říct, že když se chce, cesta se najde, otázkou ale je, za jakou cenu. Někdy je prostě lepší zvolit jinou, schůdnější cestu.
Je místem, kde se děti můžou učit v malé skupině. Vedené jsou jako domškoláci, ale učí je průvodce/učitel, nebo se v učení střídají rodiče. Děti jsou v kolektivu, učí se přátelským, většinou projektovým způsobem. Rodiče můžou chodit normálně do práce, takže netrpí rodinný rozpočet.
ALE často se stává, že si každá rodina představuje vzdělávání trochu jinak a musí se tak dělat velké kompromisy. Nastává jakási povinná docházka, která ubírá tu svobodu, kterou dává domácí vzdělávání. Je nutné, aby si děti ve skupince sedly a spolupracovaly. Rozpočet zatíží různě vysoké školné.
Najdete jich spoustu (Svobodné školy, Montessori, Waldorfské…) Přátelský přístup, učení hravější a praktičtější formou. Děti jsou ve škole, rodiče můžou do práce. Odpadá povinné pololetní přezkoušení, protože školy jsou rejstříkové (zapsané v rejstříku MŠMT).
ALE ne vždy dětem ten který způsob sedne. Školy jsou zpravidla soukromé, a tak je nutné platit, často dost vysoké, školné. Nejsou všude, rodiče i děti pak často čeká dojíždění na devět let.
Pokud máte kliku na fajn učitelku/učitele, může to být úplně dokonalá cesta. Všechno je o lidech, jako všude. A tak v áčku to může být skvělý a v béčku na stejné škole peklo. Jsou děti, kterým frontální výuka vyhovuje. Je pro ně snazší se soustředit. Některé děti potřebují školní kolektiv, mají tam třeba kamarády ze sousedství a nechtějí se lišit… Je také spousta rodin, kde z různých důvodů děti učit doma nemůžou a soukromé školy jsou buď mimo dosah nebo mimo finanční možnosti. Navíc existují dysfunkční rodiny, kde je jedině dobře, že se děti dostanou do kolektivu školy.
ALE bohužel ne všude jsou fajn učitelé, a ne všude to funguje. Dost častým problémem je šikana, ať už ze strany dětí nebo učitelů. Introvertní děti v kolektivu často vyloženě trpí a vážně jim to nepomůže, aby se otevřely. Spíš se ještě víc uzavřou. Ve třídě bezmála třiceti dětí není možné čekat na pomalejší děti, ale ani se přizpůsobovat nejrychlejším. Tempo pak vyhovuje pár průměrným dětem a zbytek buď nestíhá nebo se nudí. Navíc z mého pohledu tráví děti ve škole strašně moc času. I když chápu, že to asi jinak udělat nejde.