Spousta lidí na nás kouká skrz prsty – fakt! Možná se to teď díky Ester trochu zlepší, ale obávám se, že ne.

Když někde, kde nás neznají, dojde řeč na naše domácí vzdělávání, je otázka, jestli je to vůbec legální to, co slýcháme nejčastěji. Většina lidí si myslí, že to je jen pro nemocné a vrcholové sportovce, ale není. Jo a taky to jde přece jen na prvním stupni, ne? Ne, jde to na celé základní škole…

Odpovědi, které nikdo nechce slyšet…

Další častý názor maminek je (hlavně maminek, tatínkům je to většinou fuk), že je to strašně nespravedlivý. Proč jako se naši kluci můžou flákat doma, když jejich milovanej (doplň jméno dle libosti) musí každý den chodit do školy a učit se? To je ale právě ten omyl, nemusí. Jenže to je přesně to, co nechce nikdo slyšet.

Navíc naši kluci se doma skutečně neflákají, taky se učí. Jen je to aspoň malinko baví a mají to rychle hotové (teda, když se jim chce). Často pak slýchám no to já bych je teda doma nechtěla, jen ať mažou do školy. Aspoň mám doma chvíli klid…

A tady je zakopaný pes…

Oni děti doma učit nechtějí, nechtějí ten čas dětem věnovat (i když by kolikrát mohli) … Vadí jim hlavně to, že je někdo ochotný to pro vlastní děti udělat. Mají pocit, že když jejich dítě musí chodit do školy, měly by tam chodit všechny děti. Výjimku by mohly mít ty nemocné a vrcholoví sportovci no…

Tihle rodiče neberou vůbec žádné argumenty a popravdě nemá smysl se jim to snažit vysvětlit. Jo a víte, co jsme se dozvěděli, když si náš Filip zlomil nohu? Že to je tím, že nechodí do školy (co na tom, že se to stalo o prázdninách).

Druhý model je asi nejčastější. Moc vám to přeju, ale hlavně ať tomu našemu Honzíkovi, té naší Kačence neříkají, že nemusí chodit do školy. To bychom s ním, s ní už vůbec nevydrželi… To slýcháme často a tomu i docela rozumím. Ne každý má tyhle ambice a chápu, že to je pro spoustu lidí sci-fi. Respektuju to…

Respekt je to, co bychom chtěli…

Respekt je to oč tu běží. Je ho v dnešní společnosti pořád málo, i když už je to lepší. Mrzí mě, když vnímám, jak je pro spoustu lidí problém respektovat to, že někdo má svůj život postavený jinak. Přitom jsou to kolikrát příbuzní nebo kamarádi, kteří nás znají léta…

Třeba hrozně dlouho trvalo, než paní prodavačka v Jednotě skousla, že naši kluci jdou třeba v devět na nákup. Potřebuju droždí, skoč pro něj prosím…. A proč ne? Dneska už se jich neptá…  To jako nejsi ve škole? A to se jako nemusíš učit? Pořád ale skřípe zubama a je na ně nepříjemná!

Je dobré být na to připravený (my nebyli…)

Tenhle přístup je něco, na co se musí připravit každý, kdo se chce vrhnout do domácího vzdělávání. Je potřeba se proti tomu obrnit a nebrat si to osobně.

Nejvíc to vypovídá o těch lidech kolem nás. My máme svědomí čisté.

PS: samozřejmě že je kolem nás spousta podporujících a respektujících lidí. To ne, že ne. Lidí, kteří nám od prvního dne fandí.

Hlavně zpočátku mě vlastně vždycky mrzelo, když na nás někdo koukal jako na sociální případ (když ani ty děti neposíláme do školy) a unavovalo mě pořád se hájit a vysvětlovat, že je to naše volba a máme na to právo. Upřímně, mě to mrzí i dneska, ale už si to umím v sobě líp ustát… zvládáme to, kluci mají vyznamenání a já vím, že jsem se rozhodla dobře.