Jaká je pro nás Albánie?

Krásná… Neuvěřitelně čisté, tyrkysové moře, písečné i oblázkové pláže. Majestátní, dechberoucí hory, jejichž svahy jsou nádherně zelené. Obrovské olivové háje, plné blahodárného stínu a energie stoletých stromů… A hlavně úžasně milí lidé se srdcem na dlani … Myslím, že jsme nemohli vybrat líp! Šest ze šesti Veselých doporučuje Albánii…

Albánie? Tam nejezděte, tam není bezpečno…

Když jsme se rozhodovali, kam pojedeme na první velkou cestu s Ferdou, pořád jsme se nemohli rozhodnout… Věděli jsme, že na jih, ale rozptyl byl pořád dost veliký: Francie, Španělsko, Sicílie, Bulharsko, Řecko nebo Albánie???

Když jsme roztáhli mapu, každý z nás zabodl prst jinam, a tak to chvíli vypadalo, že pravděpodobně pojedeme každý někam jinam. Jen nebylo jisté, kdo si sebou vezme karavan (teda bylo to jasné – já s ním odmítám jezdit, takže by ho vyhrál David…).

Postupně jsme výběr zúžili na Balkán a nakonec ze zemí Bulharsko, Řecko a Albánie vybrali pár dní před odjezdem právě Albánii. Většina lidí nás od ní zrazovala… Že není bezpečná, že se tam nedomluvíme, protože neumí anglicky a taky, že tam s naším stařičkým autem a ještě starším karavanem ani nedojedeme… a jak se pak chceme z takové dálky vrátit zpátky. Vidíte… dojeli jsme tam i zpátky bez jediného problému – dvířka od ledničky upadla až na zahradě při vyklízení…

No, jenže my jsme paličatí

Albánii jsme si vymluvit nenechali a začali jsme plánovat trasu – tedy jen hrubý směr. Nechtěli jsme být svázaní plány, které bychom měli plnit, a očekáváními, díky kterým pak nebudeme mít radost z genia loci.

Pro mě, coby věčného plánovače všeho za všech okolností, to nebylo úplně snadné, ale nechala jsem to plynout a dneska musím říct, že to je super způsob dovolené pro lidi, jako jsem já. Moje podvědomí, když nemělo žádný plán vlastně kapitulovalo a nechalo mě si to užívat a nic neřešit…

Zcela nečekaně jsme odjeli jen se šestihodinovým zpožděním oproti předpokladům… Vzhledem k tomu, že jsme začali balit až v den odjezdu, to nebylo žádné překvapení. Spíš by nás překvapilo, kdybychom vyrazili včas.

Cestou necestou

Cesta probíhala bez problémů a musím říct, že nejhorší silnice z celé cesty byla naše D1 a pak kousek silnice za hranicemi do Kosova, kde je silnice spolu s hraničním přechodem v rekonstrukci. Díky tomu máme na Ferdovi téměř všude posvátné Kosovské bláto… Silnice byly všude v pohodě, a to včetně Albánie. Nejlepší dálnice byly ovšem v Kosovu – úplně nové a krásně hladké.

Pozor na navigaci

Navigace nám po cestě sloužila parádně a bez ní by to bylo mnohem těžší, ale je třeba dát pozor na to, že jsou to rozvojové země a jak v Srbsku, tak v Kosovu a Albánii vznikají nové silnice. Stávalo se nám tak, že jsme jeli po krásné nové dálnici, ale podle navigace jsme byli hluboko v kukuřici…

Takže je fajn vědět, kam jedete a mít po ruce i mapu.

Otevřené srdce

Otevřít své srdce a mysl je daleko důležitější než otevřít peněženku. Poznáte díky tomu pravou Albánii (ne rezort nebo hotel), ale obyčejné obyvatele a jejich životní příběhy. Lidé jsou tu milí a pokorní, alespoň my jsme na takové měli štěstí.

Všichni nám rádi a ochotně podali pomocnou ruku nebo pomohli radou.

Kdybychom zajeli do prvního luxusního kempu na cestě, nikdy bychom nepoznali Fabi a Doriana s malou Joy (na kterou budou kluci dlouho vzpomínat) a nikdy bychom neslyšeli jejich příběh. Příběh pracovitých chudých lidí, jejichž snem je získat pracovní vízum do Německa a odjet za lepším životem. Oba se kvůli tomu učí německy a Fabi kvůli tomu vystudovala vysokou školu.

Až tady si člověk uvědomí, co všechno máme,

i když si myslíme, že moc nemáme.

Něco jako je dovolená oni vůbec neznají, respektive si nic takového nemohou dovolit.

Nepoznali bychom ani úžasného majitele maličkého, tak trochu zahradního kempu, který nám radil, kam se máme jet ještě podívat, a že blue eye no no no, it is no good…

Svět neuvěřitelných kontrastů

Kontrasty jsou tady vážně úplně všude. Provází vás na každém kroku.

Tak třeba neskutečný kontrast moře a z něj vystupujících vysokých hor, které sahají až do nebe. I přes to, že je tu horko a sluníčko pálí, je všechno nádherně zelené – stromy, kytky, trávník. Když teď chodím po naší vyprahlé zahradě, přijde mi to až neskutečné.

Také jsou zde ve velkém kontrastu chudoba, kdy vám prodejce ovoce téměř skáče pod auto, aby prodal aspoň balíček blům, a proti tomu honosné domy se zlatými sochami, před kterými parkují Lamborgini nebo Porsche. Jsou to domy, vedle kterých by luxusní domy z Čech vypadaly jako pastoušky…

Další pro nás neuvěřitelný kontrast byl až neskutečný pořádek na plážích, benzínkách a ve městech proti „bordelu“, který byl na takových těch místech nikoho (v příkopech, mezi pláží a olivovým hájem, kolem silnice…).

A ještě jeden kontrast, který nás překvapoval… Byly jím nádherné prázdné pláže, na které jsme měli štěstí, v kontrastu s nacpanými plážemi v resortech a městech. My volíme jednoznačně prázdné pláže.

Kouzelná místa

Naše cesta vedla od severu k jihu Albánie a zase zpět. Některá místa nám učarovala, jiná nebyla naším šálkem kávy. Vždy jsme si vybírali spíš menší městečka nebo vesnice a vyhýbali jsme se velkým městům. Máme to tak rádi. Víc nás láká příroda než ruch velkoměsta. I když, hlavně kvůli klukům, jsme vyzkoušeli i noční města a bylo to moc fajn.

Kam se určitě podívat?

Jsou místa, která z našeho pohledu stojí za to a všem bychom je doporučili? Určitě ano. Jediná rada ke všem z nich je, že stojí za to si ráno přivstat a být tam první, než přijedou výletní autobusy… Jo a taky si sebou nezapomeňte vzít vodu…

Kdeže jsme byli ubytovaní?

Ferda je náš krásný domov na kolečkách, a tak jsme to měli s bydlením vlastně jednoduché. Hlavně jsme chtěli zkusit stát na divoko (mimo kempy). Byla jsem z toho nervózní a bála jsem se, že na nás někdo přijde a vyhodí nás. Nic takového se ale nestalo, ani jednou.

I spaní na divoko má ale svá pravidla a jsou země, kde to nejde. Hodně nám s tím pomohla aplikace do mobilu park4night. S její pomocí jsme vždy našli hezké místo ke spaní. S každou další nocí jsme získávali jistotu a víc a víc jsme si to užívali. Je to trochu adrenalin, a to se nám líbí. Důležité je se trochu uklidit a nikomu nepřekážet…

Jinak v Albánii najdete luxusní drahé kempy, kde zaplatíte jako v Chorvatsku, ale i malé rodinné kempíky, které mají všechno, co je potřeba a cena je víc než příznivá. V jednom takovém jsme byli tři dny a za celý náš komplet jsme platili 12€ za noc. K dispozici jsme přitom měli sprchu bez omezení, záchody, umyvárnu, elektrickou přípojku a světe div se i pračku…

A co ta bezpečnost?

Ani jednou za celou dobu jsme se necítili být ničím ohrožení a ani jsem neměla pocit, že bych se někde měla bát. Policie je tady na každém rohu a řekla bych že skutečně pomáhá a chrání. Řídí dopravu, když je třeba nebo ochotně poradí. Ani jednou za celou dobu nás nestavěli za účelem kontroly nebo získání úplatku. A vždycky se na nás mile usmívali (David to komentoval slovy – ty stavět nebudeme, stejně se s nima nedomluvíme…)

Opravdu jsem si připadala bezpečně. Rozhodně bezpečněji než v noci na Václaváku. A to jsme po městech chodili i v noci.

Ještě bych dodala informaci o placení

Místní měnou je LEK a české směnárny ho většinou nemají. V Albánii jde téměř všude platit i v Eurech. Karty berou jen někde a stalo se nám, že sice brali karty, ale jen Visa a my máme MasterCard. Výběr z bankomatu je možný jen ve městech, ale zažili jsme, že v bankomatu nebyly peníze a museli jsme hledat jiný. Pozor na bankomaty, které nepatří žádnému bankovnímu domu, strhávají si poplatek za výběr cca. 240 LEK (asi 50 korun).

Určitě doporučujeme mít s sebou pořád alespoň drobná eura, nás pak mrzelo, že si nemůžeme koupit od těch skokanů pod auto ovoce a trochu jim tím pomoct… Kartu jsme jim nechávat nechtěli.

Přechod přes hranice

Vzhledem k tomu, že poslední dobou zůstáváme uvnitř Evropské unie, trochu jsme odvykli čekání v kolonách na hranicích.

První kolona, která nás překvapila, byla na Maďarsko/Srbské hranici ze strany Maďarska. Čekání bylo asi „jen“ dvě hodiny, ale vadily nám skupinky žebrajících žen s dětmi a chlapi a kluci, kteří myli autům přední sklo. Chodili pořád kolem aut sem a tam a nebylo nám to příjemné.

Druhý silný zážitek jsme měli z hranice mezi Srbskem a Kosovem. Chaos nejvyššího možného kalibru.

Šok pro nás byl na zpáteční cestě přechod Kosovo/Srbsko, kde nám po sedmi hodinách čekání v koloně na sluníčku Kosovský celník oznámil, že Srbové nás nepustí dál. Nakonec se nad námi smiloval a poradil nám, ať David neukazuje pas, ale dá jim jen občanku. Proto pozor! Srbové neuznávají Kosovo a pokud do Kosova vstoupíte z jiného státu než ze Srbska, tak vás do země nevpustí!!! (V našem případě jsme Kosovem jen projížděli na cestě do Albánie a při cestě zpátky jsme tedy do Kosova vstoupili z Albánie.)

Až při čekání na hranicích jsem úplně docenila vlastní záchod v karavanu, byl vážně k nezaplacení.

Albánie v číslech…