Jsme pořád jenom spolu. Aneb dejte mi chvíli pokoj…

Jednou ze stinných stránek domoškoly je to, že jste vlastně pořád spolu 24 hodni denně, 7 dní v týdnu. Jsme spolu doma, na dovolené, v kině, na výletech i na procházce. Když nepočítám těch pár hodin, co jsou na tréninku, kam je stejně musím dovézt a často s nimi stejně zůstanu v tělocvičně a koukám se, jak makají.

Znáte ty dny, kdy…

Od rána neslyšíte nic jiného než dohady. Neustále po vás někdo něco chce a když si konečně sednete s dvojkou (rozuměj druhorozeným Kubou) k angličtině, zjistíte, že není schopný přeložit ani slovíčka ze třetí třídy. Ne, že by je neuměl, ale holt dneska není jeho den.

Jo, tak to je přesně dnešek…

Už před obědem jsem se rozhodla, že si po obědě vezmu zrcadlovku a vyrazím SAMA fotit do lesa. Úplně mě ten nápad nadchnul a fakt jsem se už těšila. Přišlo první ale… Ale mami, já potřebuju nafotit do školy portrétovky a po obědě mám domluvenou kamarádku. Ach jo. Moje představa se sesypala jako domeček z karet a já se začala tak trochu litovat.

Po chvíli truchlení jsem se ale rozhodla, že si procházku zkazit nenechám, půjdu i tak. Stejně už dlouho fotím na mobil, tak to zvládnu i dneska. Se zrcadlovkou vyrazím příště.

Juch, vyrážím…

Venku se ještě pobavím s trojkou a čtyřkou a vyrážím směrem k lesu. Sníh mi krásně křupe pod nohama, a tak spěchám přes vesnici, abych už byla v lese a mohla fotit.
Miluju tenhle „náš“ les, je mi v něm dobře. Vždycky si tam vyčistím hlavu. A navíc, kromě nás, sem snad nikdo nechodí.

Přidávám do kroku, abych tam byla co nejdřív. Jsem na kraji lesa a kochám se zasněženou nádherou. Ten sníh ti fakt sluší, pomyslím si a vytáhnu mobil. Vyfotím první fotku a mobil zahraje svoji oblíbenou melodii a zhasne. No to snad ne, vždyť byl nabitej…

No co už, vracet se kvůli tomu, že mi chcípnul mobil, nebudu. Tak si holt zasněžený les vyfotím jindy. Pokud to teda hned neroztaje.

Přepych rychlé chůze

Vyrážím rychlejším tempem dál. Tohle tempo je přepych, který už léta neznám. Proti typickému Matyho tempu je to paráda. Tři kroky vpřed, osmnáct zpět a pak kousek popoběhnout, jé hele brouk, není úplně můj šálek kávy. Jak tak šlapu kupředu, pomalu mi dochází, že tímhle tempem budu za chvíli zase zpátky doma, a to není záměr.

Zpomaluju a začínám se víc rozhlížet. Zpočátku je mi trochu smutno, že nemůžu tu krásu vyfotit. Tohle by byla pěkná fotka a tyhle klády, ach jo. Začíná se mě zmocňovat blbá nálada. No tak to teda ne. Ještě trochu zpomaluju a vnímám jen les kolem sebe. Ne jako fotograf, ale prostě jako já.

Čím víc se rozhlížím, tím víc se usmívám. Je to super pocit. Najednou nemám žádnou nálepku. Nejsem ani fotograf, ani panička čtvernožce, ani maminka a ani manželka. Prostě jsem to já, a tak místo abych hlídala okolí a soustředila pozornost na záběry, psa nebo kde jsou děti, můžu v klidu čerpat energii a užívat si samoty.

Samota je něco, s čím se nutně potřebuju naučit pracovat. Kdyby se mě kdokoli zeptal, čeho se bojím nejvíc, je to právě samota. Dělám odjakživa všechno proto, abych nebyla sama. Pokud možno ani chvíli. Asi mám trochu strach ze svých vlastních myšlenek…

A pak si ho všimnu…

Dub mezi borovicemi

Při pohledu něj, jak tam stojí zasněžený, sám mezi borovicemi, mi dochází, jak přehlížím to dobré na úkor toho špatného. A to i přes to, že mám pocit, že už to dávno nedělám.

Pořád přemýšlím nad tou angličtinou a tím mým skoro dvoumetrovým šmoulou, který si k ní prostě nemůže najít cestu. Je to jeho noční můra. Představuju si ho, jak tam zoufale sedí a nemůže si vzpomenout na „need“.

Dochází mi, jaké mám vlastě štěstí, že tam s ním můžu nad tou angličtinou sedět. Však by ta židle mohla být prázdná. Problém s angličtinou by zmizel. Ale s ním i spousta dobrého a hezkého, o co rozhodně přijít nechci. Cítím obrovskou vděčnost za to, že ty svoje čtyři padouchy mám, a že jsou zdraví.

Tady a teď

Ještě víc, než kdy jindy, mi dochází, jak je důležité dělat věci tady a teď a hlavně bez očekávání. Já vím, je to otřepaná fráze, ale tak pravdivá. Nejvíc problémů nám dělají právě naše očekávání.

Dnešek je jasným důkazem. Nenaplněná očekávání rychlé angličtiny a focení v lese mi tak zkazily náladu, že jsem málem zapomněla, jak se vlastně máme skvěle.

Stopy ve sněhu

Pokračuju dál lesem a usmívám se od ucha k uchu. V hlavě už mám plán na to, jak se vrhneme do angličtiny a vlastně už se na to i těším. Prohlížím si při tom stopy ve sněhu. Asi sem vážně chodí ještě někdo jiný než my. Pomalinku zase zrychluju a už se těším na kluky, a taky na horký čaj.

Jak se blížím domů, dochází mi, že tahle procházka byla neuvěřitelně důležitá. Nerada totiž chodím kamkoliv sama. Vždycky si sebou vezmu aspoň psa. Ale potom už je moje pozornost směřovaná k němu. Nevěřila bych, že jenom to, že sebou mám psa nebo foťák ovlivňuje tolik moje myšlení a soustředění.

Prohlížím ještě pár míst, která si říkají o fotku, ale už mi to není líto. Vyfotím si je příště. Třeba už zítra. Tuhle procházku musím zopakovat.

Je důležité si udělat čas na sebe

Sedím tu u čaje a píšu tenhle článek, který vznikl na dnešní procházce. Mám radost, že jsem vykročila ze zaběhnutých kolejí a vyrazila ven. Tohle období před přezkoušením je vždycky nejnáročnější. Spoustu věcí dokončujeme a já vůbec nemám čas na sebe. Mám pak všeho plné zuby a chybí mi tolik potřebná trpělivost a nadhled.

Dneska jsem díky téhle procházce zjistila, jak moc je důležité na chvilku vypadnout. Udělat něco jinak a hlavně sama. Doteď jsem totiž měla pocit, že když na hodinu odejdu, zboří se svět. A víte co? Nestalo se vůbec nic… Jen teda mě je báječně.

Tak to taky zkuste, je to vážně fajn.

Mimochodem už tady hodinu nabíjím mobil a je pořád úplně vybitý. Nějaký dobrák mi totiž vytáhl nabíječku ze zásuvky a dal si tam nabíjet tablet… Asi už vím, kde se stala chyba. Ale věci se dějí tak, jak mají, a nakonec asi bylo dobře, že jsem prostě fotit nemohla.