S každým dnem, který otočím v diáři, stoupá moje napětí a nervozita. Nechápu, jak to funguje, ale současně s tím stoupá i schopnost kluků mizet… Vůbec to nechápu – Hudiny hadr! 😊  Třeba dneska zmizel Luky uprostřed vysvětlování podmětu vyjádřeného a nevyjádřeného. A přitom je to tááák zajímavé téma.

Čím já jsem nervóznější, tím jsou kluci klidnější

Zajímavý příklad na přímou úměrnost, asi ho dám k vyřešení Kubovi (aktuální téma). Nejhorší na tom ale je, že vlastně vůbec nemám důvod být nervózní, vždyť mě nikdo zkoušet nebude…  Ale znáte to – pochybnosti…

Myslela bych si, že po těch letech už nebudou a budu úplně v klidu. Ale pořád tu jsou. Je pravda, že při prvním přezkoušení to byly jen pochybnosti. Dneska už se střídají s chvílemi klidu a rozumu. No a pak zase přijdou ty pochybnosti:

• Umí toho dost?
• Nezapomněli jsme na něco?
• A umí to opravdu, nebo to byla jen náhoda?
• Nezapomenou to ještě?

Máme pět různých známek

Víte to? Já samozřejmě taky, ale čím blíž je přezkoušení, tím častěji na to zapomínám. Mám pocit, že pokud to není na jedničku, tak je to za pět… A přitom dvojka je tak hezký číslo, trojka taky ujde a čtyřka je vlastně taky dostatečná.

Ne že by byla k chlubení, ale nalijme si čistého vína, kdo kdy chtěl vidět vaše vysvědčení ze základní školy? Tedy kromě vašich vlastních dětí?

Systém

Kdo četl můj eBook, tak náš systém zná… Momentálně sepisuji na různé listy, co je ještě potřeba dodělat a proškrtávám, co už je hotovo. Zjistila jsem tak ale další zajímavý jev, že dopisuji rychleji, než škrtám, a tak je toho tam čím dál víc. Budu se nad tím muset vážně zamyslet.

Ještěže už je to jenom 21 dní

Cože už jenom 21 dní? Vlastně uf, už za 21 dní to skončí. Na ten poslední měsíc se ze mě vždycky stane tak trochu úča. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale prostě to tak je.

Vždyť je vlastně jedno, jaký budou mít známky, důležitý je to, jestli umí důležitý věci a jestli se máme fajn. Můžeme si žít život ve vlastním rytmu a v pohodě. Trocha toho stresu, který se k tomu před přezkoušením vždycky přidá, k tomu prostě tak trochu patří.

Vždyť stejně vím, jak to dopadne…

Dopadne to stejně jako každé přezkoušení… Já budu klukům nadávat, že nic neumí a že propadnou. Navrhnu jim známky, které bych jim dala já, podle toho, co předvádí doma. Potom dojedeme do školy, pánové nastoupí s úsměvem a předvedou nevídané.

Dostanou daleko lepší známky, než jsem jim já navrhla. Přijdou mi to říct s pohledem: „Tak vidíš mami, že to umím“. Spokojeně odjedeme na pozdní oběd, výlet a domů. A budou (už zase) prázdniny. Zasloužený odpočinek pro mě.

Letos to poprvé bude trochu jinak

Pro Filipa je to totiž úplně poslední přezkoušení. V září už půjde na střední. Je to pro mě nový a takový zvláštní pocit. Pocit konce – dobrého konce. I když s domoškolou hned tak neskončíme… čeká mě ještě minimálně 10 let.

A co vy? Taky už střídavě šílíte a zároveň se nemůžete dočkat, až to bude za vámi…?