Pokdud tě to nezajímá, tak tenhle odstavec klíďo přeskoč.

Všichni určitě znáte ten pocit, kdy se vám do života začne vkrádat stereotyp. Děti mají v ruce mobil, maminka sedí u počítače a tatínek taky. Každý ve svém virtuálním světě...

Chtěla jsem něco, co by nás propojilo zpátky a zároveň něco, co nás podpoří v seberozvoji, komunikaci i sebeuvědomění. Hledala jsem dlouho. Koupila jsem asi patery karty, knihy, hry... Vždycky to bylo fajn, ale nebylo to úplně ono.

Tak jsem pro nás ty karty vytvořila - narodily se nám tak karty Usměj se na svět. No a přátelé a kamarádi mě přesvědčili, že nechávat si je jen pro sebe je vážně sobecké... A tak jsou tady.

Po pár letech nám začala některá témata chybět a taky mi chodilo pořád víc e-mailů, že bych měla udělat pokračování. Ale mně se taaaak nechtělo...

Pak najednou přišly, jakoby samy. Když jsem ležela s horečkou v pelechu, přišlo ke mně dalších 54 témat, jako by mi je někdo nadiktoval. Cesta k tomu, aby z nich vznikly karty byla ještě dlouhá a plná překážek. Ale když se do něčeho vrhnu, tak se hned tak nevzdám...

No a tak se narodila mladší sestřička, karty Pohlazení.